Tomáš Rychlý – Setkání s paní Eleonorou

Je nedělní dopoledne 7. února roku 2016 a já sedím u kávy v horské vesničce jménem Schruns v rakouských alpách v milé společnosti paní Kubíkové bývalé starostky obce Vlastislav, současné starostky téže obce paní Mikové a kamarádem Františkem Rudlem. Všichni nasloucháme energické milé dámě s jasně modrýma očima. Nikdo z nás by jistě nehádal, že této dáme bude 14. dubna 96 let.

Jmenuje se Eleonora Schönbornová roz. Dobelhoffová narozená v Račicích u Brna, rodičům Herbertovi a Gertrudě, jako jedno ze čtyř dětí. Tato pohledná dáma mluví plynně českým jazykem a jde vidět, že velice ráda. Rod Schönbornů je znám od 13. st. a jeho historie je úzce svázána se slavnými šlechtickými rody Lobkowiců a Schwarzenbergů. Mládí prožila na Moravě v rodné obci. Ve Vyškově navštěvovala měšťanku a poté vystudovala gymnázium v rakouském Grazu.

Našemu setkání předcházela oprava a znovu vztyčení starých božích muk ze dvora Vlastislavského zámku, který byl jedním z mnoha sídel tohoto rodu. Boží muka se nacházela v areálu dnešního statku Agrosonep Skalka a byla po mnoho let vydána na pospas osudu, jako většina památek tohoto charakteru za vlády komunismu. Zhruba před dvěma lety jsem společně se současným majitelem areálu Skalka panem Ing. Vavruškou a mistrem kamenickým Pavlem Malým tento malý kamenný monument přesunul o 150 metrů k místní hlavní cestě před objekt zámku, kde byla instalována i informační cedule o místní historii svázané s rodem Schönbornů. 

František Rudl o tomto počinu mluvil s paní Eleonorou a tak vznikl nápad na milé setkání v Rakousku. Jen je věčná škoda, že samotný barokní zámeček se nepodařilo více zachránit i když vedení obce Vlastislav v čele s paní Kubíkovou opatřilo alespoň prostředky na opravu střechy a oken. Jistě by si taková stavba zasloužila lepší osud.

Dlouhá cesta vedoucí přes Německo stála opravdu zato. Přivítání od paní Eleonory bylo vskutku srdečné, milé a bylo vidět že má velikou radost stejně jako my. Její první slova byla: jak vypadá Vlastislav a jak se tam místním daří. I když paní Eleonora strávila ve Vlastislavi jen tři roky svého života, tak ji místo očarovalo na celý život svou krásou a půvabem.

Životní láskou paní Eleonory se stal hrabě Hugo Damián Schönborn, kterého potkala v prosinci roku 1941 v Praze na koktejlu u své sestřenice hraběnky Thunové. V tu dobu byl Hugo na dovolence ze služby ve Wehrmachtu, kam musel jako rakouský občan narukovat. V té době kvůli bombardování musela být v noci v místnostech zatemněná okna a nesmělo se ani používat výkonné osvětlení. Tak se prvně setkali v tmavé místnosti, kde na sebe téměř neviděli.

Následně se procházeli noční Prahou a pár dnů na to se dohodli, že se vezmou. Láska na první pohled. Hezký vztah trval až do roku 1975, kdy došlo k rozvodu a v roce 1979 Hugo zemřel. Hugo měl od mládí rád umění a sám maloval v surrealistickém stylu, který ovšem nebyl v předválečném Německu příliš populární. Zajímavý příběh jejich lásky se odehrál v roce 1942, kdy se Hugo účastnil bojů na východní frontě a byl zraněn. Střela se roztříštila o kovový rámeček obrázku s fotografií jeho lásky, který nosil vždy při sobě v náprsní kapse. Byl zraněn, ale přežil. V roce 1944 sloužil v Belgii a přeběhl k Anglické armádě. Pracoval pro spojence až do konce války jako tlumočník a překladatel v Hamburku. Po válce onemocněl tuberkulózou, což situaci celé rodiny ještě zhoršilo. Eleonora a Hugo měli dva syny. Mladší Christoph se narodil 22. ledna 1945 přímo na Skalce ve Vlastislavy a je dnes Arcibiskupem vídeňským a nedávno kandidoval dokonce na Papeže. Hugo se po válce již na Skalku nikdy nevrátil, setkal se se svou rodinou až koncem léta 1945 v Rakousku.

O svém tříletém pobytu na Skalce nám vyprávěla paní Eleonora, že to byla krásná léta. Společně se zaměstnanci statku se starala o zemědělský provoz, hlavně pěstování řepy, jablek, hrušek a třešní. Ráda jezdila na koni okolím Českého Středohoří a starala se o své děti.

Také vyprávěla, jak se jí za války porouchalo rádio a dala ho do nedalekých Třebenic opravit. Když se jí vrátilo zjistila, že má vyřazenu frekvenci umožňující poslech Anglického vysílání. Vrátila se zpět a poručila aby byl u rádia obnoven původní rozsah, což byl pro místního opraváře šok. Také si paní Eleonora vzpomínala, jak jí v náručí zemřela hraběnka Rauchová z panství Pnětluky a jak byla kvapně pohřbena na místním hřbitově. Ne všichni šlechtici z okolí smýšleli stejně ve prospěch republiky, vzpomínka na Ledebury z Milešova není příjemná, když většina rodiny byla nacistického smýšlení. Paní Eleonora byla často kontrolovaná gestapem z Litoměřic. Rod Schönbornů se jako jeden ze čtrnáct šlechtických rodů připojil v roce 1938 k „Deklaraci o zachování Československa“ a tak po okupaci nebyly osudy těchto rodů, zrovna lehké. Hugo musel narukovat na východní frontu do předních linií. Po útěku z Wermachtu do anglické armády byla paní Eleonora několikrát vyslýchána v Litoměřicích na služebně gestapa dlouhé hodiny. Také jí často bylo vyčítáno, že mluví na statku i v obci česky a ne německy. 

Na konci ledna 1945, dorazilo do Vlastislavi asi třicet příbuzných prchajících z Moravy před postupující Rudou armádou a tak se situace trochu zhoršila. Naděje, že se dostanou do oblasti osvobozené Američany se nenaplnila bohužel přišla Sovětská vojska. Dne 8. května 1945 dorazil do zámku Skalka generál Rudé armády se svým pobočníkem. Štěstím bylo, že švagrová paní Eleonory uměla dobře rusky a tak uvítala dvojici chlebem. Když vtrhlo několik desítek vojáků Rudé armády mongolského typu do zámku, generál je vypráskal bičem ven a zakázal jim vstup dovnitř zámku. Paní Eleonora stačila ještě rychle pustit zadním východem dva francouzské válečné zajatce, kteří pomáhali na zámku a nechtěli padnout do rukou Rusů. V ten večer se důstojníci silně opili a hlasitě vyprávěli, jak se chovali k ženám v Berlíně. Raději nebudu komentovat podle reakce zavřených očí paní Eleonory. Hned 10. května došlo do zámku nařízení, že se veškerý majetek zabavuje a vše bylo následně rozkradeno Rudou armádou. Rodina Schönbornu se tedy odebrala do Rakouska přes různé tábory. Paní Eleonora zůstala jako poslední do konce července 1945. Stále doufala, že se vše uklidní a budou moci jako rodina dále žít ve Vlastislavy. Vždyť to byla česká rodina, která měla kořeny v Rakousku, které bylo anšlusem v roce 1938 připojeno k Říši. Na prosby své sestry na konec odešla i paní Eleonora. V té době už musela nosit na rukávu bílou pásku a mnoho lidí, které dobře znala se k ní raději otáčeli zády. Našlo se ale více lidí v obci Vlastislav, kteří sepsali dopis, ve kterém popsali loajalitu celé rodiny během okupace. Sám jsem slyšel vyprávět v průběhu let jako místní četník, jak hraběnka pomáhala lidem v obci a okolí například zapůjčením povozu rodině Pečenků ze Sutomi pro odvoz do nemocnice atp.

Samotný život v Rakousku na konci roku 1945 nebyl nijak lehký. Rakousko bylo až do roku 1947 okupováno Sovětským Svazem a nikdo nevěděl, zda se nestane součástí východního bloku jako naše republika. Prvních pět let bylo velice těžké najít práci a tak Eleonora střídala různá zaměstnání. Teprve v roce 1950 našla místo sekretářky v továrně na textil. Její majitel rovněž odsunutý z Čech přednostně zaměstnával lidi nuceně vystěhované. Zde pracovala plných třicet let. Celkem přivedla na svět čtyři děti. Phlilippa narozeného v roce 1943, který byl divadelním hercem. Christopha narozeného v roce 1945, nynějšího kardinál Vídně. Barboru narozenou v roce 1947 úspěšnou aranžérku působící v Rakousku a ve Francii a Michaela narozeného v roce 1954, který je známým mnichovským fotografem. Paní Eleonora i její děti vždy podporovaly umění. Vztah celé rodiny je odrazem lásky plného životního přístupu a je patrný již při komunikaci dětí s maminkou Eleonorou.

Silné bylo vyprávění paní Eleonory na téma vrácení majetku rodiny Schönbornových. Řekla nám, jak mnoho je potřeba práce a peněz na udržení takového statku a také to že o žádné vrácení majetků nikdy nežádala a žádat nebude. Chce na celou tu hroznou dobu zapomenout, proto také nikdy nemluvila o tom, co jí v životě potkalo. Žije bez zloby a také nechce další šíření nenávisti vůči Čechům. Jak sama řekla, vše je o lidech ne o národnosti. Krátce se vyjádřila k uprchlické krizi ve smyslu, že oni neměli tenkrát nic zdarma jako uprchlíci dnes.

Upřímně žehná všem dětem, aby už více nikdy nemusely poznat tak hroznou dobu. K tomuto tématu si vzpomněla paní Eleonora krátce na První republiku. Jak bylo smutné zavírání německých škol v pohraničí stejně jako hromadné propouštění německy mluvících úředníků a státních zaměstnanců. Když se pak situace v třicátých letech minulého století začala trochu lepšit, tak přišel Hitler a vše bylo ještě horší.

Dnes žije paní Eleonora ve skromném domku v alpských kopcích společně se svou ošetřovatelkou ze Slovenska a vítají se každé ráno pozdravem dobré ráno …. Při našem odchodu měla paní Eleonora slzy v očích a popřála nám spolu se svou dcerou Barbarou jen vše to dobré v životě. Je to smutný osud celé této rodiny zničený nelidským přístupem totalitních režimů.

Nikdy nezapomenu na toto setkání s milou Eleonorou, která má srdce stále na Skalce ve Vlastislavy …..