Tento den má připomínat utrpení přibližně šesti milionů židovských obětí Holocaustu za druhé světové války a rovněž osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau Rudou armádou 27. ledna 1945. Ačkoli od osvobození tohoto vyhlazovacího tábora uplynulo již 66 let, mezinárodní tradice tohoto dne je krátká.

K vyhlášení  mezinárodního dne památky obětí holocaustu došlo  rezolucí valného shromáždění OSN dne 1. listopadu 2005. Jejímu schválení předcházela dlouhá diskuze, v níž se proti tomuto návrhu stavěli především Egypt a další arabské státy.

Hlavním argumentem bylo, že nelze připomínat oběti pouze jedné z mnoha genocid. Zástupce Egypta na tomto jednání připomněl také zločiny proti křesťanům a muslimům v Kosovu a položil tak spornou otázku, proč bychom si měli připomínat zločiny proti židům, ale již ne proti křesťanům a muslimům.

Hlasy pro přijetí rezoluce nakonec převážily a mezinárodní den památky obětí holocaustu mohl být vyhlášen. Svoji roli v tom zřejmě sehrála nejenom obhajoba návrhu ze strany předkladatelů, ale také získání podpory Německa, Rumunska a řady dalších států, které se na této genocidě přímo podílely. Tento akt totiž vnímaly jako možnost, jak alespoň částečně vyjádřit politování nad činy svých předků.

Vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (česky známý jako Osvětim–Březinka) byl největším koncentračním táborem. Vznikl v roce 1940 v objektu bývalých polských kasáren v Osvětimi, významné železniční křižovatce nedaleko česko-polských hranic. V rámci realizace plánu konečného řešení židovské otázky bylo vystavěno několik pobočných táborů, z nichž ten největší, Březinka, pojmul až 90 000 vězňů.

Podle výpovědi tehdejšího velitele tábora Rudolfa Hösse před Norimberským tribunálem zemřelo v osvětimské táboře více než 3 miliony lidí. Osvětimské muzeum tento údaj sice snížilo na „pouze“ 1,1 milionu obětí, ale i přesto se jedná o obrovské číslo blížící se populaci současné Prahy. Většina obětí byla poté, co jim byly zabaveny veškeré osobní věci a oblečení, popravena v plynových komorách a zbytek zemřel při hrůzných nacistických experimentech nebo nucených pracích.

Když se k Osvětimi blížila Rudá armáda, pokusili se nacisté zahladit stopy svých zločinů a tábor měl být srovnán se zemí. V časové tísni se tento záměr nepodařilo realizovat. Těsně před osvobozením tábora stačili ještě nacisté odeslat zhruba 58 000 lidí na nucené práce do Říše. Vysněné záchrany se tak dočkalo jen něco málo přes 7500 lidí.

Autor textu: Tomáš Ryza