Kapitola I. Jako že je Vaternazi nade mnou

Hej, blogeři, tak todle sem já, méno nemám, jen hafo nicků, neska sem guru & zejtra třeba bengo budu, co na tom, dyť je sociální smeer, co na tom, že stojim s bráchou na chodníku & cucám sirku, v ruce plyšáka, co na tom, že jo, sem přece čilďák & zadax & dyž zmerčim poblíž ňákou kwírku, zahlásim: hele, co takle usmažit tě na ohýnku? kyselinkou pěkně poqérowat? trochu tě osekat a pozkracowat? & plyšák zatahá mě za ucho & spíkne: dobrý, starucho, fuckt dobrý! Z vočí mu lezou kobry utopený v mlíku, já vám to eště neřekla? Tak abyste věděli, rozumim plyšáckýmu spíku, neni to těžký, jak se zdá, chce to jen cejtit se taky vycpaná & molitanowou duši mít, to je teď nejwětší hit & tak dyž nemám na kredit, abych někomu jako zawolala & brácha mě vyfakuje, abych mu jako pokoj dala, tak do spíku du s plyšákem & černym kafem nasáklí proberem různý vjecy, třeba kolik si můžem otewřít čaker, dyž žijeme v klecy & jestli de bejt emař & dožít se sta let, dyž bílej anděl na baterky nad hlawou nám bzučí & chce spasit swět…

Hej, blogeři, ptáte se, vod kdy jako muj plyšák zase čučí & kde vzal ty kobrowý voči? Se dowíte, až příde čas, teď sjedem jinej saport, bude to přímej přenos v 3D kwalitě vo sláwě & mocy & taky vo tom, jak k nim přijít, dyž máte ten spráwně recyklowatelnej xicht & na špinawymu dworku se oháníte čistotou swejch úmyslů & prawostí identit, je to k newíře, že chcete svou víru utužit, i dyž každýmu tu dochází, že newěříte v nic, sou na to programy & makaj na nich celý týmy, zadej svý data, kámo & vypliwnou tě jako odborníka na mejnstrýmy, ale abych se vrátila k tomu saportu, než začnem, něco si ujasníme: předně – nepude tu vo propagacy názorů hanobících národ, rasu & přeswědčení vůbec žádný nikdy jakože je Vaternazi nade mnou & kolem samý cigny, dál: víme, kde bydlíme, ale ze sekuritních důwodů to nebudem řikat, Hulibrkowo postačí & s lidma ze sousedního Zmrdákowa si můžem zase tykat, čimž řewnivost mezi oběma městy dost umenšíme, no a vposled: celej ten příběh bude autobiografickej, ale my ho nazwem fikcí, capišto prego? Jo, a eště poznámka pod čarou: recyklace je něco jako reinkarnace, jenom se to vo ní newí…

Tak si, blogeři, zapněte všichni komp & nasimulujte si tudle dobu, která je děsně kúl & hewy, co na tom, že si v ní připadáte ztracený, prtže nemáte nikde kořeny & newíte, kam jít, co na tom, že vám cestu nikdo neukáže, dyž ulice sou plný bloudících & jedinej, kdo se tu vyzná, sou benga & jejich ozbrojený stráže, co na tom, že jo, ste přece čilďácy & zadaxos jako já & všechny ty faking nowiny vo nás píšou, že sme generace suprowá & každej se tim ohání, jasný je ale jediný: nikde se s náma nepočítá, takže co? chce se tu snad někdo bawit o budoucnosti, he? Bych řekla, že ne & mám z toho bejt jako rozpačitá? Dyby na to ale přišlo, sejdem se U Boga alias na poslednim místě, kam eště smíme & kde zakázaný owoce ze stromů rajskejch jíme, ale dáwejte bacha: všechno je tam monitorowaný včetně toho, kdo z vás & do čeho si s náma kousne, kamery sou nemilosrdný, takže bengům databáze na plazmě utěšeně tloustne & twoje DNA, kámo, tak obletí celej swět, si dobře rozmysli, co uděláš, by si za čas nešel do trafiky & na titulce nowýho fanzinu nespatřil swoji vlastní komplet mřížku & nerozmlátil vzteky internet. A pak co, voe, budeš si to jako chtít hodit? Bejt další statisticky úspěšnej suicidální pokus, vo kterým si někdo z místní mafijky časem vylže zaručeně prawdiwou knížku, dyž časosběrnej doqument se už nestih? Si moc nezahráwej, Hulibrkowo je timdle powěstný, lázeňskou atmosférkou se nenech mejlit, hnusu je tu tolik, že lepší je ho newidět & do voka si vrazit špejli, prtže ten saport, vo kterým je tu řeč, celý to šílenstwí, který se z toho odwine, propukne zrowna tady, už teď dou po Druhý autonomní periferii (dál jen DAP) neklamný zwěsti vo tom, že se něco děje, taky tam bydlim, kámo & taky každej den překračuju hady beznaděje, na který neni protijed & ty swině doktorský, co sem lezou z boky kotorský & jinejch dalekejch míst tisíckrát horších než DAP, který je zase stokrát horší než ostatní Hulizbytek, se mi snažej říct, že u nich na to zabírá amulet, jo, jo, jo, třeba takowej vod mrtwýho moře switek, tady je ale všechno monitorowaný, kdo co na krku nosí & proč, jestli to nepotlačuje něčí swobodu & neuráží náboženský přeswědčení, jakože je Vaternazi nade mnou, nic takowýho nenosim & nemám to ani doma skowaný…

Doma? Já řekla doma, kámo? Asi že jo…

Tak tedy: na samym okraji Říše DAP najdeš starej barák s vytrhanejma trubkama na vodu & v něm čínskou židowku Ester Li (dál jen E-Li), co papíry má unijní & v plicích zasekanou slídu, příbuzná je mogily & dyž s ní osamělost cwičí, maluje po zdech diwný znaky, možná chce minulost jen zachytit, možná se jí zbawit, chce se tu snad někdo o strýt-artu bawit? Bych spíš řekla, že de vo marnost zastawit ty spodní pohyby, co přítomný sou v DAP & co její duši ničí, jenže E-Li de eště dál & na mušku si vzala nadnárodní genocidu, v Mrtce unijní todle nowej pojem je, ale v tom smradlawym Pidlowokově ho prej už dáwno vyzkoušeli, takže sme zase pozadu, zabuchtaný láma eli E-Li, he, he, v tom baráku, kterej je celej její, najdeš taky mě & bráchu, E-Li nás něco jako vychowala & kwětináče s rozkwetlejma muškátama za okno nám dala, nemám je ráda, ožiwujou ve mně starý věcy & před nowejma varujou, brácha se s tim nemaže & dycky dyž příde vod Boga, tak na ně z vejšky piwo močí, E-Li to newí & vědět nesmí, prtže to vona sehnala mýmu plyšákowi ty kobrowý voči, kde, to vám pozdějc vyjewim, teď myšlenka se vkrádá jiná, když teda mogile kolowala v žilách čajna & jidiš tekutina, z jaký pak mě & bráchu smontowali krwe, he? Nebo myslíš, kámo, abych se v tom jako rači newrtala & nechala to bejt, dyž ty se taky neptáš, proč Hulibrkowo je Hulibrkowem? Jo, asi je dobrý bejt se všim smeeřenej & černý skříňky neotweerat, ale dyž už vo tom padla zmínka, klidně ti řeknu: zeptej se, výklady toho názwu sou samopéro různý, ale prtže je všechno monitorowaný, odpowim ti takle: vubec to nemá co dělat s něčí sexuální orientací, jakože je Vaternazi nade mnou & kolem samý buzny…

Hej, blogeři, všimli ste si, že tendle swět je čím dál víc jen čilďáckej? Třeba naše fraqce, vod který si benga držej odstup jak vod prašiwýho netopeara, má věkowej průměr třináct let & přitom je to už pěkně dlouho, co nás začal dusit vztek & bezmoc sžeerat, z hlediska bezpečnosti je to prej nebezpečný, newí se, co se vod nás dá čekat, máme diwný názory & prezentujem je na diwný doméně, chce tu snad někdo mluwit o změně, he? Bych spíš řekla, že snahy sou, aby DAP zustalo neměnný & vječný, dyž všude instalujou elektronický čtečky, který přečtou i ten nejskrytější záměr uwnitř hlawy, údaje vo nás vyhodnotěj & fofrem pošlou na ty spráwný místa, tak se nás bojej, že kolem celý periferie maj připrawený vlkodawy & jednou je pustěj, tim sem si jistá, každej sme hlídanej, kámo, je to už skoro permanentní, ale eště snad zbejwá čas něco s tim jako udělat, i dyby jenom točit vo tom klipy & zachytit, jaký na nás zkoušej šity, brácha se nedáwno domák, že pod kůži nám chtěj strčit mikročipy, hej, blogeři, todle je ta prawá & nefalšowaná budoucnost DAP & kdo z vás to newidí, je slepější než byl kdy muj plyšák.

Takže: tendle swět je sice čim dál víc jen čilďáckej, ale eště to pořád neni dost, s bráchou vo tom něco víme, byli sme v Potkánku, dyž se to doma stalo & tam poznali sme čilďáky, kterejm taky všichni řikali, že budujou k nim lásky most, ale čilďácy na to jen: howno zpizděný & zajebanost sama, lžete, vy swině & ne málo, berete na nás lowe & nic pro nás neděláte, do hnusnejch cimer nás akorát zawíráte & čekáte, až si kleknem, mesidže vaše převykunděný Mrtkou unijní placený, jednou to tady stejně celý spadne & vás najdou pod cihlama! Bylo tam, kámo, těsno jako v kokpitu, zakopáwali sme vo sebe & vo swoji nenáwist k těm, který to s náma dobře müsleli, studenej pot strachu každou noc tek nám po těle & v našich snech vybuchowaly bomby & slyšet bylo výstřely & dyž na útěk sme měli touhu, zdrhli sme rownou z rozestlaný postele… Vidim to jako neska: deme takle jednou z úkrytu & vtom se brácha zastawí & začne na sebe křiwit pysk do výlohy, co se jen tak leskne, ten obchod se menuje jysk & maj tam vjecy do koupelny & kuchyně, taky dwě figuríny, jedna bez hlawy sedí tý druhý na klíně, šťastná rodina & klid domowa, napadne mě, umělý ticho, plastowá pohoda, kde je asi teď mogila? v nebi nad náma nejspíš u ňáký benzínky tankuje do swý božský káry šťávu, jak se má asi tekila? v lochu prej dělá ženskou, řiká Blagoš, pošlete mu tam ňáký lowe na šminky & taky řiká, že buzny zrowna moc nemusí, Blagoš je kámoš, neni vylebanej jako brácha, jen má nad ušima takowý obrusy & dyž se mu chce, dycky zmizí, klidně oblafne i vrtulník s termowizí, jenže to o tekile, tak to kecá & abyste věděli, jednu mu vyšít má chuť i muj plyšák… Jenže brácha nic, dál zeerá do skla & je celej širokej, na nebi čáry, slunce zmalowaný jak na válečný stezce ňákej čerokej, jedinej hmat & brácha ho klidně skolí, dyž na to příde, ani sweetit mu nedowolí, taky co se sluncem v blogerskym městě, směje se Blagoš, ale ve vzduchu už je kromě deště cejtit krew, takowou tu zaschlou, co někomu zustala na boxeru nebo noži, Blagoš zabíjí masařku, která bloudí po jeho koži, takowej ten strup prohry se zhnisanym středem, Blagoš otweerá láhev & plní swý tělo ňákym jedem, takowou tu rozlomenou rudou pečeť s čárowym kódem & v něm zašifrowanou odwetou, jako dyby si to chtěl tady před náma rozdat tajgr wúds s neználkem popletou… Brácha se konečně otočí, skoro se ho leknu, najde Blagoše ve swym hledáčku, pak se zatwáří jako ňákej zulu & udělá mu z xichtu krwawou omáčku, ale prtže je to celý monitorowaný, je dobrý podotknout, že násilí neuznáwáme & sme proti němu – jakože je Vaternazi nad náma & z Blagoše zmačkaná plechowka vod red bulu…

(Milan Hodek 2012)

Hana Lundiaková: Černý Klarus

Chlapci rozvíjeli dlouhý, skoro metr široký igelit. Jeden stál na travnatém vrcholku kopce a držel protáčející se pětikilovou roli, druhý tahal plast ze svahu dolů. Pás, délkou přesahující deset metrů, teď přilnul k trávě. Na obou koncích byl zatížen velkými kameny. Děcka se jala válet sudy. Někdo metal kotrmelce, někdo se klouzal jen v ponožkách a předváděl lyžaře z nejnižší skupiny. Někdo zkoušel telemark s rozběhem, někdo telemark bez. Komusi bosému se podařilo udělat čtyřcípou rotující hvězdici. Všichni se snažili co nejvíce se roztočit, na nohou nebo svalení na plastu.

Potom se postavili a opile se motali stoupajíce zpět nahoru. Ti, kteří se dokázali roztočit nejvíc a jimž se hlava točila tak, že se postavit vůbec nedokázali anebo ihned padali, vzbuzovali v ostatních obdiv a závist. Pojď, opi se. No tak, neboj se, roztoč se. Toč se, toč se!

Omámené obličeje dětí s rozpitými škleby blaženosti se motaly po strmišti a jemně do sebe vrážely, když se chtěly něčeho zachytit. Někdo měl tři oči, někdo měl očí pět, někdo měl jen pusu. V tomto stavu nebylo třeba slov, i ta se motala hlavou a šlo jenom těžko cokoli říci. Slova jako by rostla, v dutině čelistí nabývala podoby koule a každá tato koule praskla, ještě než stihla malému opilci uniknout z pootevřené štěrbiny úst.

Nejjemnější dětské vlasy zelektrizovaly a jako paprsky svatých trčely z drobných hlav k nebi. Byli i tací, kteří se snažili tyto bohulibé elektrické účesy napodobit, ale jejich tření zadkem o plast bylo neviditelnou energií oslyšeno.

Ozval se výkřik. Děti vystřízlivěly a sáčkovaly se ke smetišti. „Poklad! Poklad!“ duněla záda rachitického kluka.

Hrabal se v hlíně. Když se otočil, vítězně třímal dva vyhrabané špinavé pytlíky plné čehosi. Položil je doprostřed hloučku a opatrně rozvázal.

V pytlíku napravo bylo množství barevných skleněných korálků – Clea polkla dojetí. V pytlíku nalevo bylo obří klubo pestrých céček – zatmělo se jí před očima. Tady se dobře vědělo, že ona s bratrem mají největší sbírku z celé známé velké vsi. Proto se pohledy upíraly k nim. Nepromluvila, ani brácha. Nejstarší chlapec citlivě vzal céčkový vak z rukou rachitika, potěžkal jej a za všeobecného úžasu předal Clee. Objala to nadělení a s bratrem se na sebe štěstím i rozpaky zasmáli.

„Zejtra to změříme,“ pozval bratr ostatní k účasti na natahování řetězu céček podél obrubníku dlouhé ulice. Těm z hloučku, již vždycky prohrávali kasu, odpočítal po deseti a odpojil, aby je příště zase mohl se zápalem obrat. Pár dětí začalo nenápadně, co kdyby… hledat další poklady, ale dnešek již žádný větší objev nepřinesl.

Snad od radosti vzala pak Clea jednu z rolí igelitu a jala se odvíjet slabý plast po větru, chytla ho, přimáčkla na tílko pod krkem a vyzvala nejstarší z dívek: „Udělej mi úbor.“

Plavovlasá dívenka s námahou rozkousla okraj dlouhého igelitu, aby ho mohla utrhnout, a ovinula drobnou užovku Cleina hrudníku a ještě málo vytvarovaných boků a stehen. Clea rozkmitala krátké krůčky a jako Japonka cupitala po výmolech odpadiště. Dvakrát upadla, ale i to působilo vlastně pěkně. Tři dívky se opičily a navzájem si vytvořily stejné upnuté úbory.

Po smetišti nyní cupitaly a klopýtaly čtyři igelitové svitky. Usmívaly se jako měsíčky a pokukovaly po chlapcích, kteří po nich už drahnou chvíli házeli kuličky očí. Bílé zavinutky vycupitaly na jeden z černých plátů a neobratně se snažily poskakovat. Podlamovala se jim kolínka, ale jejich ruce stále pevně přidržovaly plastik, aby se jim ty průhledné róbičky z tílek nesvezly. Silný kluk si stoupl k nim a rozhoupal plát. Čtyři tenká tlemidla nadskakovala, jen těžko a kratince udržovala rovnováhu. Škodolibec skákal pořád víc, dokud všechny svinutky postupně neshodil. Jako kostrbaté kostky domina ležely holky na plátu. Umělé úbory už si nedržely, vykuklily se.

Hlavičky by takto mohly zvonit smíchem až do klekání, však byl teprve čas oběda a z města k tomu zněla siréna. Cleu při tomzvuku navštívila nauzea. Musela se postavit.

V nejnižším bodě rozsáhlého odpadiště byl neznámo proč hluboký a široký kruhový betonový kanál, vždy opatřený těžkým železným poklopem. Nejvyšší z chlapců, dvanáctiletý a třináctiletý, co byli ze Statků, někdy vzali Cleu k němu a předváděli se, kterému z nich se podaří poklop odsunout. Nikdy se to nepodařilo pouze jednomu. Aby mohli slézt po úzkém zrezivělém žebříku dolů, museli nakonec pokaždé spolupracovat. Někdy, zvlášť pokud beton a železo spojovala deštěm rozbahněná hlína, pomáhala i ona. A dekl se se skřípěním uvolnil.

První lezl starší chlapec. Posléze Clea, již vzal dole zezadu do náručí, aby nemusela seskakovat z krátkého žebříku. Ty příjemné krátké vteřiny, kdy ji pevně držel, pokaždé přerušil seskokem jeho mladší bratr.

Poď zašeptané jí dnes na gumách pod vlasy znamenalo: dem si zkoušet líbat. Tedy totéž, co jindy.

Učila se od nich ráda a měla je v lásce oba. Staršího možná víc. Byl chladnější a nepřístupnější a měl ve tváři tvrdost, kterou jiné děti ještě neměly. Nejprve ji líbal on, prý aby se mladší díval, jak se to dělá. Cítila teď chlad na těch kouscích tváře, kde ji nešikovně olizoval, a kyselou vůni slin. Když skončil, otřel si pusu, ona také a přistoupil k ní mladší chlapec. Napodoboval svého staršího bratra úspěšně, takže jí opět byla zima na bradu.

„Ale ty musíš taky používat jazyk, dělej to po mně,“ aniž by se stihla osušit, převzal si ji opět třináctiletý výrostek. Zakláněla trochu nepohodlně hlavu a snažila se hýbat jazykem jako on. Jeho jazyk byl veliký, silný a špičatý, skoro jako býčí, vzpomněla si, jak si býci brousili jazyky o železo ohrady v kravíně a jak se také jeden na druhém odzadu vozili.

Hýbala drobnými svaly a narážela na ty jeho, trvalo to dlouho. Ucítila, jak se k ní přitisknul. Přivinul ji k sobě a namáčknul pánev k pánvi. Ucítila zbytnělý úd na svém pahorku, hýbal se a tlačil se na ni. Mladší bratr nervózně přihlížel, ale ani nehlesl na protest, že je to příliš dlouhé, i on tuhl.

Tlačil se na její klín, cítila jeho pevná stehna a velká jablka kolen. Hýbal se, stále ji olizuje, hýbal se, aby se dotýkal její tvrdé kosti pod pupkem. Velice velmi… Tvář už měla olízanou a mokrou, jako by ji chtěl umýt. V kalhotkách se jí udělalo mokro a cukalo to. Lítal jí jazykem na bradě, jako kdyby ho přestalo zajímat, kde má ústa a jaké je v nich horko.

Odstrčila zpitého kluka a přitiskla se zády na zvlhlou zeď kanálu.

„Nech toho, nebo ti plivnu do očí!“ vyhrkla předstírajíc klid.

„Že tys ještě nikdy neležela s nikým v posteli?!“ utíral si rukávem obličej.

„No a co, ty snad jo?!“

„Co ti je do toho?! Deme!“ vystřízlivěl, uštědřil herdu do zad svému zmraženému bratrovi a hvízdnul koutkem úst na Cleu.

„Fízuj!“

Nastavil jí propletené dlaně do výše kolenou, aby dosáhla na žebřík. Stoupla, závěs se pod její tíhou neznatelně zhoupl a ve vteřině byla nahoře. Denní světlo ji na chvíli oslepilo.

Jakmile se jí vrátil zrak, rozběhla se dolů kopcem roztahujíc co nejvíce skoky, aby dosáhla pocitu, že letí. Příčné výmoly na cestě a panely jí to usnadňovaly. Letěla, a ty krátké dopady a okamžité odrazy ji poprvé vůbec nebolely

(Novela bohemica 2012)

Vybral Goro