Někdo to už říct musel…
Není nic těžšího, než hovořit o historických zkušenostech či o odpovědnosti za příští generace ve chvíli, kdy nevíte, co bude zítra. A v takovém stavu je podle všeho naše společnost třiadvacet let po Sametové revoluci.
Celoevropská studie říká, že obyvatelé České republiky nad jiné vynikají v obavách z nejistoty a to dokonce natolik, že zatímco mladí Evropané chtějí mít rodinu se dvěma dětmi, páry u nás přemýšlejí v průměru jen o jednom. Renomovaní ekonomové to dávají do souvislosti s příliš častými změnami základních právních norem pro hospodaření ve firmách i v rodinách a upozorňují na to, že tento negativní vliv se promítá do už tak smutného demografického výhledu naší země – řečeno prostými slovy, že urychluje stárnutí a vymírání národa. Jenže vysvětlujte někomu, že jedinou šancí pro budoucnost České republiky je návrat k rodinným hodnotám a k rodině jako takové, když neví, o kolik se mu za pár týdnů prodraží a nájem a potraviny …
A tak třiadvacet let po rozvratu totalitního režimu demonstrují v centru Prahy proti demokraticky zvolené vládě z nejrůznějších důvodů tisíce lidí. Někomu vadí reformy, někomu nízký plat, někomu restituce církevního majetku, někomu úsporné škrty, někomu korupce. A přestože volání po odklizení kmotrů z politiky považuji za volání po spravedlnosti, zatímco volání, abychom nevraceli ukradené, považuji za její odmítání, jsem ráda, že se odnikud nevynoří vodní děla a kordony policejních těžkooděnců a neukončí tento rovněž demokratický projev občanského nesouhlasu silou. Nejsem už ráda, že výročí masakru studentů na Národní třídě, který vedl k pádu komunismu, komentují v médích členové KSČ z doby normalizace. Netroufám si nikoho soudit na občanské úrovni, ale těžko se smiřuji, že na nejvyšší politický úřad v zemi beze studu kandidují ti, kteří dali přednost osobnímu prospěchu před principem svobody a vstupem do KSČ podepsali okupaci naší země cizími vojsky. Celá léta využívali výhod, které jim členství ve vládnoucí straně přinášelo na úkor celého národa. Hlava státu by neměla symbolizovat takové hodnoty jako je prospěchářství a zaprodávání národní svobody. Jak takovým lidem věřit, že v další kritické situaci znovu neselžou, že dají přednost zájmům země před těmi osobními? Myslím si, že neměli ani kandidovat. V předvečer výročí studentských událostí jsem cítila, že to někdo musí říct nahlas, aby si lidé uvědomili, že důležitější než sliby kandidátů na stovkách billboardů jsou jejich celoživotní postoje.
A tak jsem se odhodlala k jedné věci, dala jsem si se svými příznivci na Národní třídě sraz už v pátek 16.listopadu – za pět minut dvanáct – a navrhla jsem, aby lidé vyzvali k odstoupení ty, kteří nemohou pro své vazby s totalitním režimem či stranickými kmotry vykonávat funkci nezávislého prezidenta, protože by nejvyššímu úřadu v zemi těžko pro své morální kompromisy mohli vrátit přirozenou autoritu. Vždyť proto snad chtěli občané přímou volbu prezidenta.
