Čti bez žvýkačky. Dlouhé vlasy musí být svázány!
Jaroslav Balvín
„Co ti je?“ zeptám se. Nějakou dobu jsme se neviděli, přesto není ráda, že jsme zase spolu.
„Nedostala jsem to,“ sklopí hlavu. „Už třináct dní skluz.“
To bylo před týdnem. Chemický pokus se speciálním lakmusovým papírkem a čůrkem moči dopadl pozitivně – pro nás, ne pro nový život. Od té doby ovšem uplynulo pár dní – a pořád nic.
„Kámoška si dělala tři testy, všechny negativní, a stejně šla za čtrnáct dní na potrat,“ prohodí smutně, v ruce už druhý testovací proužek s jednou čárkou. „Dneska už prostě nemůžeš věřit ničemu.“
Devadesátý den od našeho seznámení, dvacátý jejího rozladění – teď už pochopitelného –, sedmý společného dusna, a my ho jdeme zchladit do bazénu. „Třeba to rozplavu,“ utrousí se skelným pohledem a rozmarně protočí síťovku s plavkami a ručníkem.
Koupíme si lístek na hodinu, do igelitky zasuneme boty. Foyer bazénu je jako obvykle sterilní. Všude čisto, jen v některých rozích se kumuluje plíseň, špína a rez. Ženská z výdeje klíčů mi zase dala skříňku těsně vedle jiných plavců. Přetlačuji se s cizími nahými mužskými o své místo na slunci.
Před vstupem do bazénu se osprchuj teplou vodou. Aby bylo jasno, Osprchuj se celý bez plavek. Dlouhé vlasy musí být svázány – a nezapomeň: Do bazénu bez žvýkačky!
Řeč příkazů je jasná. Rozvažování o tom, co chci a nechci, je obtížné. Proč si prostě nemohu taky přikázat Měj dítě!?
Najdu ji na mělčině v druhé dráze. „Taky si všímáš těch stupidních cedulí?“
„Jo jo. To je jeden z rozdílů mezi tou tvojí prdelí a Prahou: U nás se v bazénu tyká.“ Rozhrne vodu a uplave mi.
O tom, čeho se vlastně týká fakt, že to pořád ještě nedostala, nemluvíme. Chodíme kolem problému po špičkách. Co na to druhý, když první řekne Já bych do toho šel? Co když řekne Já ale ne?
Plavu. Pod vodou se rychle jako úhoř přežene povědomá štíhlá silueta v odrbaných duhových plavkách. Na chvíli se zakoukám a cestu mi znemožní pomalá banda důchodců. V zamžené optice plaveckých brýlí vypadají jako zombíci z Noci oživlých mrtvol. Rozprostřeni chytře jako rybářská síť, nikdo neunikne.
Kukaň plavčíka, nad ní malé hodiny chtějící, aby ses opozdil. Madla, lana, vyměřovací černé antikříže na bílém dlaždic, reklamy sponzorů místního plaveckého oddílu. V bazénu je všechno jasné. Skokanské stupínky (Skákej pouze šipku), hasicí přístroje náhle obnažené, bez skleněných schrán, odtokové kanálky, tašky plavců po lavičkách, na věšácích i na zemi – a dětský bazének s potisky delfínů a rybiček.
Ozývá se odtamtud výskot. Mládí volá. Život po třicítce. Závazky, odpovědnost. Chci to? To je nejasné. O co bych přišel a co získal? kalkuluji, když kroužím pažemi a zuřivě tluču vodu, co za nic nemůže.
Vstup v plavkách zakázán, stojí nad ochlazovacím bazénkem před kajutou páry. Všichni ten nesmyslný příkaz obcházejí tak, že si je stáhnou a dají pod zadek.
Řeči chlapů namačkaných na stupíncích se slévají, jejich obrysy se rozpouštějí v horkém vzduchu. „Ženský to maj silnější,“ podotkne někdo při obvyklých lamentacích na teplotu potírny. Přitom mají páru hned vedle, aspoň podle orientačního plánku nalepeného na prosklených dveřích u vchodu do bazénu.
Nějaký chlap si sem vzal své děcko. Co by teď znamenalo naše dítě? Společný život a ještě jeden navíc jako bonus. Je skvělá, bylo by to fajn, její biologické hodiny jdou na rozdíl od těch ve sprchách správně a já nakonec taky nechci být tím, o kom se ve čtyřiceti říká Tomu ujel vlak.
Tak jo, Mějme dítě! přikazuji si, když z tuby vymačkávám zbytek sprchového gelu. Nějaké třecí plochy ale existují, uvažuji, když se drhnu froté ručníkem a rychlým kýváním hlavy si vytřepávám vodu ze zalehlého pravého ucha. Např. já nechci žít a už vůbec ne vychovávat dítě v té její megapoli. I když se tam plavcům v bazénu vyká. V šatně si během trefování nohou do kalhot sumíruji, za jakých podmínek s ní to dítě budu mít.
Sedím na lavičce ve foyer, igelitku na zemi. Šoupu nohama, čekám, až si dosuší vlasy. Konečně přichází. Po dlouhé době, zdá se mi, rozsvícená dříve obvyklým úsměvem. Příhodná chvíle na vážný rozhovor. Políbíme se, vyjdeme na vzduch ruku v ruce.
Nadechnu se, ale předběhne mě: „Já to rozplavala.“
Jaroslav Balvín (1981) je autorem próz Mácha: Deníky a Lásko, teď! Žije v Litoměřicích.
