Před půl rokem jsi se přestěhoval do svého vysněného bytu, podařilo se ti sehnat hypotéku, nedávno jsi povýšil v práci, život je pěkný. 23. února jsi šel spát dříve, protože měl být zítra těžký den v práci, je třeba se vyspat.
Nemyslíš nad tím, co říkali večer v televizi, kdo by věřil tomu, že bude válka? V 5 ráno tě budí exploze někde směrem k nádraží. Slyšíš hučení sirén, co se děje? Běžíš k oknu, protože v autech na ulici začal houkat alarm, pes o patro výš začal štěkat, dítě souseda z chodby plakat. Další dvě exploze, obloha zrudla. Zapínáš televizi, začala invaze. Jsou zprávy o bombardování Prahy, Brna, Ostravy, Plzně i Českých Budějovic. Invazní vojska se blíží k Praze. Messenger pípa jako splašený, tví kamarádi panikaří, píšou, že raketa spadla někomu na chodník pod panelákem.
Živě v televizi: vláda oznamuje vyhlášení stanného práva, nikdo neví, co se děje. Šéf ti píše, že nemáš chodit do práce, ale najít si úkryt, on je ve starém protileteckém krytu ve sklepě. Nechceš zažít to, co tvůj bratranec, který přišel o nohu a začal trpět posttraumatickým stresovým syndromem během bojů se separatisty v pohraničí. Rychle si balíš to nejnutnější do dvou kufrů a do batohu, sedáš do auta a míříš k Polským hranicím. Rozhodl jsi se utéct do Vratislavi, určitě to nebude trvat dlouho, nějak to vydržíš. K hraničnímu přechodu Google mapy ukazují 3 hodiny autem, ale několik kilometrů dlouhá kolona začíná hned na začátku obchvatu. Lidé jsou naplněni strachem, v koloně koukají na nové zprávy na telefonech, pláčou z bezradnosti, volají rodičům, kteří byli moc nemocní na to, aby utekli, aby se schovali. Někteří si s sebou vzali psy, kočky, papoušky. Střechy aut se prohýbají pod tíhou kufrů. Jsou kolem tebe auta všech druhů. Od rozvrzaných Felicií až po lesknoucí se Superby, válka si nevybírala.
Kolona se nehýbe několik hodin, je už noc z 24. na 25. února. Na Novinkách čteš, že bomby spadly nedaleko tvého paneláku, vidíš fotky na Facebooku, na kterých Kaufland ve kterém jsi včera kupoval rohlíky leží v troskách, vedle něj leží těla přikryté zkrvavenými prostěradly. Z bezradnosti se ti chce křičet, zanedlouho ti dojde benzín, kdyby ti nepomohl ten milý chlap s kanystrem z vedlejšího auta, určitě by ses nedostal ani k hranicím. Začíná další den, lidé staví provizorní stanové tábory a něco vaří, i když v takové chvíli se jí jen těžko. Konečně přijíždíš do Polska, je 3 hodina ráno 26. Února, jsi vyčerpaný, neumytý, svaly tě bolí ze stresu, bojíš se toho, co se mohlo stát s tvým domem, jestli jsi opravdu zamknul dveře. No jasně, nezavřel jsi ledničku, a na stole jsi zapomněl památku po babičce, všechno se to dělo tak rychle. Přijíždíš na předměstí Vratislavi ráno 26. února. Lidé ti pomáhají, vcházíš do školní tělocvičny, kde spíš ve spacáku na zemi. Dostáváš jídlo, ubíhá další den. Dozvídáš se, že raketa zasáhla tvoje sídliště. Ze vzteku ti se chce zvracet, křičet, brečet. Na Facebooku vše jasně vidíš – tvůj panelák, tvůj vchod, není tam, zničené zdi, spálené zateplení, všude leží kousky panelů, oken, něčí televize, kočárek. Uvnitř prý byli lidé. O hodinu později zvoní telefon. Tvůj soused, který ti pomáhal při rekonstrukci kuchyně a se kterým jsi nejednou zašel na pivo během útoku zemřel. Vykrvácel, když mu raketa utrhla nohy. Jeho žena je s těžkými zraněními v nemocnici. Z tvého sídliště odvezli několik těl. Pěkný chodník s květinami kolem zmizel, stojany na kola, vše je zničené. Na dalších fotkách poznáváš zbytky svého bytu, v kuchyni se propadla podlaha, ložnice je úplně pryč. Nemáš se kam vrátit.
Tvůj šéf odjel na frontu, z tvých kolegů v práci stihli utéct jen někteří, většina byla mobilizována. Tvoje práce už asi taky není, firma pozastavila svou činnost kvůli válce.Uběhly dva týdny. Pořádně ses v tělocvičně nevyspal ani jednou. Pořád tě budí pláč, telefony, mluvení, noční můry jiných. Dobrovolníků kteří ti pomáhali je pořád míň a míň, museli se vrátit do svých prací. Nechceš parazitovat, musíš mít z čeho žít, možná se do Česka už nikdy nevrátíš, a všechno bylo tak hezké…Do vyhledávače na Facebooku vpisuješ “Praca Wroclaw” Neumíš Polsky, ale no, nikdy jsi sem nepaloval jet. “Hledám práci, budu dělat klidně za minimální mzdu, půjdu kamkoliv, potřebuju peníze.” O, po 20 minutách přichází upozornění o prvních komentářích. “MARŠ NA FRONTU SRABE, NEUMÍŠ POLSKY?”“ČECHÁČCI CHCOU POŘÁD VÍC A VÍC, TEĎ UŽ NÁM CHCETE VZÍT I PRÁCI?”“MÁM UŽ TOHO DOST, VŠUDE PLNO ČECHŮ, SLYŠÍM POŘÁD JENOM ČEŠTINU”“U VÁS VÁLKA, A TY MYSLÍŠ NA PRACHY? TÁHNI ODKUD JSI PŘIŠEL”“JÁ JSEM NIKDY NIC ZA DARMO NEDOSTAL, A VY ČEŠI DOSTANETE VŠECHNO, A JEŠTĚ VÁM TO JE MÁLO”“POMOC ANO, PRIVILEGIA NE”Druhý den ráno vidíš fotku svojí Oktávky zaparkované vedle školy, kterou splácíš už druhým rokem na nějaké německé skupině na Facebooku. “KOUKEJTE, ČÍM SI VOZÍ PRDEL ČECHÁČCI. TAKOVÁ JE U NICH CHUDOBA, TAK MOC JIM UBLÍŽILA TA VÁLKA CO?” Večer ti tvoje teta píše, že tvá sestřenice, která byla v 8 měsíci zemřela během raketového útoku na porodnici. Nejvíce tě bolí fotky zničeného rodného města, zničené nové náměstí, hořící radnice, kterou renovovali teprve minulý rok, park plný kráterů po bombách, nic tam nezůstalo. Jdeš do obchodu, protože si konečně musíš koupit nějaké vlastní jídlo, cítíš se provinile, že všechno dostáváš. U kasy se z nálepky v češtině dovídáš, že máš slevu 20%. Máš sice nějakou finanční rezervu, víš, že neumřeš hlady, ale u paní před tebou jde jasně vidět, že utekla bez ničeho a je chudá jako kostelní myš. Má radost, že z bezcenných korun vyměněných za zloté bude moct ušetřit aspoň něco. ZASRANÁ ŠPÍNA, PROČ MAJÍ MÍT VŠECHNO ZADARMO? ŽIJOU SI JAK PRASATA V ŽITĚ, KOUKEJTE POLÁCI, JEŠTĚ SE NÁM TO JEDNOU VYMSTÍ, JAKÝM PRÁVEM MAJÍ TAKOVÉ VÝHODY? VLAKY A MHD ZDARMA, BYTY ZDARMA??? Čteš další komentář přeložený překladačem.
Uběhlo 23 dní. Konec války pořád nikde. Slyšel jsi, že včera poslanec v Sejmu za stranu Konfederacja vyzýval k ukončení financování českých parazitů a varoval před hordami hrnoucími se z Česka. Mezitím další bomby ničí čím dál větší části tvé země. A ty ne a ne se probudit z noční můry. Zní to povědomě? Přesně takhle vypadá život milionů Ukrajinců, kteří utíkají ze své země. Zkuste se prosím zamyslet nad tím, zda-li jim opravdu je co závidět.
Juras Giorgos Jurij
