Těžko hledám slova, jak rozhodnutí prezidenta nevetovat ani nepodepsat tzv. církevní restituce, slušně nazvat. Řekněme, že není zrovna dvakrát odvážné. Prezident, který se nebojí srozumitelných činů, vnímá náladu ve společnosti i ekonomické souvislosti, by restituce prosazené Nečasovou vládou vrátil zpátky Poslanecké sněmovně.
Už samotný Klausův zvyk vyhýbat se podpisům zákonů je nešťastný a ústavně sporný. Prezident by neměl napínat své ústavní pravomoci jako gumu. Nechť činí, co je mu výslovně povoleno, a nečiní, na co nemá nárok. Václav Klaus se ale bohužel rád situuje do role vykladače Ústavy a zkouší, co všechno mu ještě u politické reprezentace a občanů projde. Ještě smutnější je, že podobné hrátky s chutí předvádí i za našimi hranicemi.
Rozhodnutí nezaujmout jasný postoj k zákonu upravujícímu majetkové vyrovnání s církvemi je ale nehorázné dvojnásob. Tady nejde o bagatelní legislativní normu, tady jde o vydání obrovského nemovitého majetku v hodnotě 75 miliard (katolická církev se stane předním pozemkovým vlastníkem v ČR) a transfer desítek miliard ze státního rozpočtu, které mohly být v příštích desetiletích použity na mnohem prospěšnější účely. Oněch 96 miliard během třiceti let by mohlo pomoci stabilizovat penzijní systém, vyztužit veřejné služby (zdravotnictví, školství) nebo pokrýt ztráty při nedostatečném výběru daní pravicovými vládami.
Kromě toho byl vládní návrh restitucí připraven bez dohody či konzultace s opozicí a nezajišťuje tak dlouhodobě stabilní řešení, jež překračuje rámec tohoto volebního období.
Hrát mrtvého brouka, zákon neodmítnout, ani nepodpořit, není postoj hodný prezidenta republiky. Jako by nebylo už dost alarmující, že se takto vyhýbavě k církevním restitucím stavějí i mnozí kandidáti do první přímé prezidentské volby. Nebo už je Václavu Klausovi jedno, co se bude dít a co bude uzákoněno ve zbytku jeho funkčního období, když už to má stejně „za pár“?
Klausovo vysvětlení, že vrácením zákona Poslanecké sněmovně nechce vyostřovat vztahy na politické scéně, nemůžeme brát vážně, když v posledních měsících Nečasově vládě zatápěl co chvíli, navíc pravděpodobně často z důvodů, které se s těmi oficiálními rozcházely.
Prezident od předsedů koaličních stran ani nedostal uspokojivou odpověď, když po nich žádal ujištění, že nebude prolomena restituční hranice 25. února 1948. Přitom přístup k církevnímu majetku, který zvolilo prvorepublikové Československo za prezidentů Masaryka a Beneše byl správný a odpovědný. Církev majetek vlastnila, ale byla omezena při nakládání s ním. A označuje snad někdo Masaryka s Benešem za zloděje?
Církvím by mělo být umožněno plnohodnotné fungování. Majetek by měl být začleněn do veřejnoprávního fondu, který by si církve samy spravovaly a stát by na něj pouze dohlížel. To, co však prosadila vláda, je akt nespravedlnosti a výsměchu občanům. Vůbec nechápu, proč tomu prezident Klaus ne svým nepodpisem-nevetem tiše asistuje.
Jiří Dienstbier
