01.02.2021
Retro letí již několik sezón. V módě a designu bych to pochopil. Nechápu, že začne retro letět také ve vývoji našeho státu.
Téměř před 40 lety, za hlubokého totalitního režimu, pronesl skvělý herec Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců velice ostrý, leč velice chytře připravený projev. Pamatuji se, jak jsme doma v němém úžasu, u asi dvacáté kopie magnetofonového záznamu, poslouchali jeho slova adresovaná tehdejším mocipánům.
Dodnes si celé dlouhé pasáže z tohoto projevu pamatuji nazpaměť. Myslel jsem si, že důvod najít v archívu jeho tehdejší slova již nemůže nastat. Jenomže jsem se spletl. Historie nám opět připomíná, že: Kdo se nepoučí z historie je odsouzen k tomu, aby si ji znovu prožil. A kdo se z historie poučí, je odsouzen k tomu, aby sledoval ty první, jak chyby opět opakují.
Přečtěte si slova Miloše Kopeckého a na závěr si sami odpovězte, zda po 40 letech nejsou opět aktuální, nebo je to jen „retro“? Text jsem zkrátil a jen trochu upravil přece jenom dobové „výrazivo“. Text v původní verzi však lze snadno dohledat na internetu:
…
Jestliže tedy bereme věci doopravdy – můj neklid má svůj původ v tom, že vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to! Mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, ve všech nervech, v každé buňce. Jako já nemohu být jiný než jsem, ani oni nemohou být jiní, než jsou. Už zase by chtěli zpívat hlasem co možná nejjemnějším. Nepřijímejme od nich prosím takové vysilující úsilí.
Všimněte si, prosím: nikdy neoplývala tato země tolika novými mysliteli jako dnes; podíváte-li se však však na mnohé zblízka, spatříte uštvané tváře včerejších nemyslitelů.
Jako je umění včas přijít, je i ne menší umění včas odejít. Vy, myšlenkoví protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na Vaši minulou činnost, padly další stíny. Odejděte! Odejdete-li včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete – nepochybujte o tom – stejně! Jenže ne už důstojně, ale jako komické figury.
V těchto chvílích již nejsou dovoleny žádné, dokonce ani obratné triky. Slyším, a milióny lidí se mnou, co už jsem několikrát v jiné tónině slyšel, aniž se něco burcujícího stalo; a přirozenou obranou zdravého lidského organismu je, že nedovolí příliš dlouho planým slovům dopadat na dno duše.
Nestačí osvojit si několik frází, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvádět. To může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho národa ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč tito lidé – někdy i věci očividně správné a pravdivé, přijímají tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, KDO k lidem hovoří.
Příliš mnoho nadějí bylo už zklamáno a zklamané naděje vedou jen k zemdlenosti, únavě, frustraci, lhostejnosti a apatii. V takové morální atmosféře můžete, máte-li poctivé úmysly, padnout vyčerpáním, ale nemůžete nic budovat.
Všimněte si také prosím: nikdy neoplývala naše země tolika novými mysliteli jako dnes; podíváte-li se na ně však zblízka, spatříte uštvané tváře včerejších nemyslitelů. Samozřejmě: každý má právo na vývoj a je možné pochopit i věřit, že někdo dospěl k novému názoru. Dospěl-li, výborně; gratuluji, nemůže však svůj nový názor, má-li dosti vkusu, šířit se stejnou mírou nadšení jako svůj názor starý, ale hlavně nesmí očekávat, že bude znovu a donekonečna hrát první housle: hrál by totiž falešně.
Tato společnost také velmi bedlivě pozoruje, KDO je nositelem nových idejí a jaké má k tomu pověření. Na tom totiž závisí důvěra lidí. Musíme vytvořit podmínky pro nové duchovní a mravní niveou, všechno o tři poschodí výše, aby bylo účinné spouštět reformy. Rozhodující je, kdo ony reformy spouští. Žádné reformy nejsou samospasitelné. Jen považte: hlupák, spouštějící sebelepší reformy – jaká to marnost!
A konečně – kdo ví, nemělo-li to být uvedeno na místě prvním – je tu kardinální problém, problém všech problémů – naše mládež.
Nemyslím, že je o něco horší, než jsme byli my. Možná, že by dokonce byla o něco lepší – kdyby.
Je jen ve velmi špatném stavu. Naše mládež je – zní to neuvěřitelně, po tolikeré péči a proslovech – duševně zanedbaná. Po hmotné stránce se má výborně, a vida, přece to nestačí. Ona je důkazem, že ne samým chlebem živ je člověk.
V něčem je i tak lepší, než jsme byli my. Není pokrytecká. Vidí nás shovívavě v mírně komickém osvětlení, a tak dokonale na nás kašle, že jí ani nestojíme za to, aby se příliš přetvařovala. Ovšem nesmí se jí lhát, na to je zvláště alergická. Je alergická na naši celonárodní komedii, kterou jí každý den předvádíme. Je bohužel nevzdělaná, nic neví, netouží vědět, svět pro ni začíná dnem, kdy se narodila.
Naše mládež bohužel nemá žádnou historickou paměť, nezná svou historickou minulost, nezná kořeny, ze kterých vyrůstá. Tato mládež má však všechny důvody, aby byla hrdá a pyšná na svou zemi, na její staletou kulturu, na její demokratické tradice, na její perspektivní přítomnost, na všechny velké muže a ženy, které dala světu. Naše mládež tu hrdost necítí. Stojí v obdivu nad posledním modelem mobilního telefonu. Neví, že Karlova univerzita byla založena dříve, než byla objevena Amerika. Možná, že výjimkou pro některé z nich by bylo to objevení Ameriky. Neklaďme jí to zcela za vinu. Některé velké postavy našich dějin ani nezná. Změňme morální a duchovní klima naší země a změníme tím i mnoho jiného, k lepšímu nepochybně. Říkejme mládeži vždycky jen pravdu, vrátí se nám to s velikým ziskem.
Naše společnost, jako taková, však stojí před naléhavým, generálním úkolem začít vůbec myslet. Neboť myslet jsme se, žel, málem odnaučili. Musíme dát zase volné pole lidským kvalitám. Musíme se zase naučit mluvit česky, očistit a osvěžit náš jazyk, zubožený a zvulgarizovaný sociálními sítěmi, televizí, novinami. Jakmile začneme myslit, vypudíme téměř automaticky onen zjednodušený slovník, onen rybářský slovník, z něhož se už člověku dělá špatně. Musíme začít dělat boty tak, aby padly člověku, ne osekávat člověka, aby se vešel do bot. A přestaňme se už tvářit, že je u nás všecko v pořádku a že všecko důležité se už stalo.
Pochybuji, že náš lid se dá natrvalo uspat takovou ukolébavkou.
