autor rozhovoru: www.svetaznalec.cz
V první části rozhovoru s bývalou českou diplomatkou v Keni a Zimbabwe, Marií Imbrovou, jsme si mimo jiné povídali o rozdílech mezi africkými zeměmi, zdejším tradičním přístupu k životu a bezpečnosti.
Co vás na Africe nejvíce přitahuje?
Lidé. Kultura. Sociální vztahy. Vývoj společnosti jako takové.
Kolik let jste v Africe dohromady již strávila?
V době, kdy jsem pracovala pro ministerstvo zahraničí, jsem byla 3,5 roku v Keni a pak s přestávkou v Čechách dalších 3,5 roku v Zimbabwe. Nicméně v tomto mezidobí jsem tam jezdila i služebně. V roce 2008 jsem dala na ministerstvu výpověď a od roku 2009 jezdím do Afriky soukromě. Každoročně navštěvuji Zimbabwe, kde mám založenou školu a školku, a ob rok jsem v Keni nebo Senegalu. V průměru podnikám 2-3 cesty ročně. Vracím se na místa, která znám, kde mám přátele, kde se rozvíjejí nějaké aktivity, třeba i místních skupin, kterým věřím. V podstatě se do Afriky vracím jako domů.
Proč jste si zvolila zrovna tyto země?
Já jsem afrikanistka, takže jsem vždy do Afriky chtěla. Pochopitelně ministerstvo mi umožnilo pobyty v těch zemích, kde byly naše ambasády. V Keni a Zimbabwe jsem sloužila dlouhodobě, do Senegalu jsem zavítala jenom nárazově. V posledních letech tam ale jezdím zejména pro to, že v Senegalu žije má zimbabwská přítelkyně, která je tam velvyslankyní.
Kterou z těchto zemí máte nejraději?
Takhle se to nedá říci, ale je pravda, že nejvíce dětí, o které se starám, a největší vazby mám právě v Zimbabwe.
Mohla byste tyto země navzájem porovnat?
Myslím si, že Evropané mají zkreslené představy o Africe, protože vše berou jako velmi podobné státy. Není to pravda. Jsou mezi nimi takové rozdíly, jako kdybyste srovnávali evropské země z jihu, ze severu nebo ze středu Evropy. Takže jen velmi stručně:
Keňa je etnicky zajímavý stát, bývalá britská kolonie, kulturně velice rozmanitá s bohatou historií, osamostatněná v roce 1960, dneska je synonymem cestovního ruchu.
Zimbabwe je naopak stát, který se dlouho usiloval, aby získal samostatnost, k čemuž došlo v roce 1980. Tato samostatnost byla získána až po období národněosvobozeneckého boje, výsledkem čehož bylo například to, že tehdejší premiér Mugabe, který se stal posléze prezidentem, měl s velkou Británií určité dohody o vyrovnání zimbabwských bílých farmářů. Těm bylo nabídnuto, že si buď zvolí zimbabwské občanství a v zemi zůstanou jako Zimbabwané nebo naopak jejich pozemky budou postupem času vykoupeny. To se však nestalo. Postupně se totiž z obou stran vršila různá nedorozumění, která vyvrcholila tím, že Mugabe v průběhu své vlády změnil přístup k bílé entitě a nakonec připustil to, že byla vyhnána násilím.
Senegal je bývalá frankofonní kolonie, která kdysi bývala výspou Francie na africkém kontinentu. Plno Senegalců mělo dvojí občanství a mohlo podnikat i v Paříži a ještě před několika lety se říkalo, že Senegal je výstavní síň Francie v Africe.
Tyto země se liší také v mnoha ekonomických aspektech, jako přístupu k moři, v komunikacích, v nákladech na život apod. Zatímco Keňa je velmi otevřená a z turistického ruchu těží, v Zimbabwe je to problém, protože turisté jsou vítáni, ale nesmí jakýmkoli způsobem infiltrovat do tamních politických rozhodnutí. Senegal naopak za ta léta, kdy tam jezdím a kdy jsem si myslela, že je to země velmi otevřená a multikulturní, se v důsledku šíření islámu výrazně proměňuje. Každá ta země je specifická a různá.
Jaké jsou rozdíly mezi tamními obyvateli?
Podstatné. Protože Keňa má více než 38 etnik, dneska jsou známy především Masajové, Samburové, Kikujové nebo i Turkanové. Pobřeží je dále ovlivněno svahilskou kulturou, takže tam dochází k prolínání kultur. Zimbabwe je naopak minimálně z 90% etnicky šonské, což jsou bývalí zemědělci. Na jihu je ndebelské obyvatelstvo, které je spřízněno se Zuly. Senegal je opět velice promíchán. Nejpočetnější skupinou jsou Wolofové, úředním jazykem kromě wolofštiny, je francouzština. Takže každá ta země se liší i z pohledu obyvatelstva.
Možná pro nás je podstatné, jak se tam cítíme a jaká je tam životní úroveň. Ve všech těchto zemích je minoritní skupina, která má moc a která žije velmi pohodlně, až neskutečně. Může si dovolit dovážet vše, co pro své potřeby vyžaduje nebo co je i v Evropě moderní a trendy. Místní obyvatelstvo, zejména to venkovské pak v podstatě doplácí na to, jaké principy místní vlády nastavují.
Senegal například momentálně strádá tím, že po posledních teroristických útocích v Paříži, Francie zavedla pro Senegalce vstupní výzva a Senegal reagoval tím, že je má také. Takže tam velice upadá turistický ruch. Kromě toho pěstování podzemnice olejné, která je v Senegalu tradiční, skomírá na tom, že je to velmi obtížná práce a mnoho mladých ji vůbec nechce vykonávat. Takže dneska více než polovina obyvatel v Senegalu žije ve městech, a to čtvrtina jenom v Dakaru. A protože se tam všichni neuživí, vzniká tam městská chudina a otázkou je, čím se Senegalci budou živit nadále.
Keňa má diverzifikovanou ekonomiku, takže kromě turistického ruchu, se tam pěstuje káva, čaj, jsou tam farmy. Tato země v poslední době musí řešit zase jiné zásadní problémy. Třeba pěstování květin ve velkých farmách, které se následně vyvážejí přes Holandsko. Díky těmto nadnárodním společnostem Keňa připustila to, že se tam čerpají zdroje vody a dochází k intenzivnímu zavlažování, což ničí místní ekosystém.
Zimbabwe je na tom nejhůře, protože je tam nyní období sucha a to takové, že před měsícem vyhlásil prezident Mugabe národní ohrožení suchem a hladem, což umožňuje nevládní organizacím i celému světu posílat tam potraviny. Očekává se, že jako každoročně téměř jedna třetina Zimbabwanů na venkově bude závislá na přísunu humanitární pomoci.
Nicméně má zkušenost je, že pokud v těchto zemích existují komunity, tj. společnosti, které se dlouhodobě vyvíjejí na jednom místě, tak většinou u Afričanů převládne to, že komunita nenechá svého jedince padnout, že si vzájemně pomáhají. Problém je, když je komunita nějakým způsobem rozbita, když například mladí muži odejdou do měst a manželky nechají s dětmi na venkově. Tímto se pochopitelně tradiční hodnoty rychle rozpadají a otázka je, čím jsou nahrazeny.
Jak je to s mobilním připojením a internetem?
Jedná se o další fenomén, který my nevnímáme, ale pro ně je naprosto nový. Ve všech těchto subsaharských zemí prošla po roce 2000 silná vlna telefonního a internetového připojení. Mobilní telefon není ve většině afrických zemí už nadstandard, mobilní telefon je všechno. To je spojení, stahování, peněženka. Mimochodem, Keňa byla první, která zavedla placení mobilním telefonem. A dnes mohu i v Zimbabwe, když mám místní sim kartu, přes telefon poslat platbu komukoli, od koho si půjčuji auto.
Takže to, že všichni mají mobilní telefon, hlavně ve městech není nic mimořádného. Na druhé straně jim internet umožňuje získávat informace a obrázky odkudkoli. A protože je Afrika hodně ovlivněna vizuálním vjemem, má to dopady na jejich vnímání okolního světa. Pokud k obrazům není nějaký výklad, tak si Afričané na základě dostupných fotek představují, jak je u nás život jednoduchý, jak výstavné domy máme či kolik aut je na ulicích. Na základě takovýchto symbolů jsme a vždy budeme v jejich očích dlouhodobě daleko bohatší, než jsou oni.
Jak se liší přístup k životu? Tradiční africké hodnoty přetrvávají nebo se to výrazně mění?
Je to jako u nás v minulém století. Záleží, v jaké vrstvě se pohybujete. Pokud se dostanete do rodiny, kde děti vystudovali na prestižních školách v JAR, tak ti mají úplně jiné hodnoty než původní tradiční rodina. Obecně venkovské rodiny více lpí na tom, aby měli dostatek dětí, aby se mohli uživit, aby celá rodina byla co nejvíce pohromadě, tzn. aby tam byli i rodiče, prarodiče. Je to ta širší rodina, která si velmi pomáhá.
Nová generace, tzv. vzdělaná a inteligentní, si postupně osvojuje znaky individualismu. Jsou to lidé, kteří začínají myslet více na sebe a chtějí více osobního majetku. Ve většině etnik bylo tradičně osobním majetkem jen to, v čem se vařilo, a nástroje na obdělávání půdy nebo kácení stromů. To je pochopitelně v dnešní době pro jejich městské soukmenovce směšné. Ti chtějí mít auto a vybavené byty. Stejně jako Evropané.
Jak vás osobně Afričané vnímají?
V Zimbabwe jsem pro děti v Tengenenge teta. Nejsem jejich maminka, ale jsem jejich teta. Takže můžeme společně řešit jejich problémy nebo přání. Plno věcí je však tabu, která se dodnes neřeší.
Nechci říct, že by Afričané zneužívali děti, ale dítě musí vždycky pomáhat a nikdy jsem se nesetkala s tím, že by si děti stěžovaly, že je rodiče přetěžují nějakou prací nebo nošením vody. Pochopitelně neříkám, že všechny komunity jsou ideální. Ale třeba jsem se nesetkala s tím, že by se mi někdo svěřil, s nějakým případem domácího násilí. Nevím. To je možná i tabu, to se neřeší. Ale musím říci, že v Zimbabwe pokud je žena dlouhodobě utiskována a muž za ní nezaplatil lobolu, tzn. že ji plně nevyplatil, tak ona od toho manžela odejde. Otázka jestli se uživí, ale odejde.
Jaké jsou vaše oblíbené místní zvyky?
To nejsou zvyky, ale mně se líbí prožívání všedního dne. Třeba v Tengenenge každé ráno kolem sedmé hodiny, když jdeme do školy, většina sochařů tesá. Když se rozednívá, tak mají půl hodiny na to, aby si připravili nástroje, a pak tesají do dvanácti. Pak se jdou domů napít, oběd je spíše minimální, jako třeba vařená kukuřice nebo něco malého nebo dokonce vůbec nic, a hlavní jídlo si dají až večer. Večeře je taková, že se sejde celá rodina a hodně se povídá, nepospíchá se. Dodržuji podobný režim. Zdá se to monotónní, ale mně se líbí, jak se rodiny pravidelně schází.
Je něco, na co jste si dosud nezvykla?
On to není nezvyk, ale vždy mě to překvapí a je to příjemné. Ve svém věku a při svých kilech si říkám, že jsem velmi stará. Vtip je v tom, že ať cestuji v kterékoli africké zemi, vždycky se najde někdo, kdo mi řekne, že jsem pěkná, že dobře vypadám a že by se o mě postaral. Tak to je takové spíše roztomilé.
Dále pak přístup k dětem v Keni, což je možná jedním z důvodů, proč mám raději Zimbabwe. Například v Nairobi jsou skupinky street children, skupinky vykořeněných dětí bez rodin, které fetují a čichají lepidla, která jim rozleptávají mozek. Tyto děti žijí nejenom bezprizorně, ale bez jakékoli iluze o světě, a přepadávají nebo obstupují turisty v různých uličkách. A je jich prostě tolik! Ne že byste se s nimi pral nebo chtěl utéct, za prvé nemáte šanci a zadruhé oni využívají toho, že vědí, že žijí na hraně života a smrti, takže mají špinavé hřebíky, kterými vás píchnou a pohrozí nákazou. Takže jim dáte, co požadují.
Smutná je situace ve slumech. Děti, které jsou od narození zmrzačené, se využívají k žebrání. Tak na to jsem si nezvykla, ale na to bych si nezvykla v žádné zemi. To mi vadí kdekoli na světě.
Pokud jde o bezpečnost. V Keni se udává kriminalita jako velmi vysoká, naopak v Zimbabwe patří k těm nižším.
To je zvláštní. V Zimbabwe tím, že je to autoritářský stát, tak je všude policie, dětské skupiny a slumy tam neexistují, protože to je zakázáno. Stejně jako žebrota. Naopak policista se vás zde klidně přijde zeptat, zda se v zemi necítíte špatně nebo se vám něco nestalo. Protože všichni vědí, že vy jste zdroj jejich peněz.
Druhá věc je, že Zimbabwe potřebuje peníze, takže tu neustále platíte nějaké pokuty. Pokud třeba jedete autem a spácháte nějaký přestupek, a paradoxně vždycky nějaký spácháte, protože Zimbabwe vždy vydá nějaké prohlášení, co v tom autě musí být, platíte pokutu. Jednou se třeba platí za to, že tam není hasičák pro každého, nebo že nebylo přihlášeno rádio k nějakému mimořádnému poplatku. Naposledy jsme například platili za to, že na kamarádově voze nebyla nálepka, že může přepravovat osoby. Respektive černé osoby mohl vozit, ale každá bílá osoba je turista a na to on neměl nálepku. Je ale pravda, že pokud zaplatíte tak vám dají potvrzení.
Stačí k domluvě v těchto dvou zemích angličtina?
Nevím, jak v Keni v některých severních oblastech, kde se sousedí se Somálskem, ale v Zimbabwe bez problémů, protože zde minimálně 95% obyvatelstva mluví anglicky, neboť byli vzděláváni v angličtině. I přes veškeré problémy se totiž jedná o stát, kde je nejvyšší školní docházka.
Ano, četl jsem, že gramotnost dosahuje 90%.
Ono je to dáno tím, že prezident Mugabe je původně vysokoškolský učitel a má několik titulů z evropských univerzit, například i z Velké Británie. Jako premiér v prvním volebním období pak proslul tím, že založil velké množství škol, které fungují dodnes.
Pokračování příště…
