Mladý Sekal / kresby z lágru a jiné Výstava v Malé pevnosti v Terezíně na malé ploše představuje především unikátní soubor kreseb z tvůrčích počátků sochaře Zbyňka Sekala (1923-1998), které jsou spojeny s tragickou etapou dějin západní civilizace, s druhou světovou válkou.
Sekal její podstatnou část prožil v koncentračních táborech,zprvu ve věznici pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti, ale hlavně potom v Mauthausenu, kde strávil tři roky. Tato velmi raná zkušenost, byl zadržen ve svých osmnácti letech 17. listopadu 1941, formovala jeho vztah k existenci, k vnímání světa. Už nikdy se jí nezbavil, a její stopy lze najít v kterémkoliv umělcově díle. Protože se dochovaly vzácné drobné práce, které vznikly jak ještě před Sekalovým uvězněním, tak v Mauthausenu a krátce po návratu z lágru, máme možnost zblízka a v širší perspektivě sledovat proměnu, která se za války s mladým Sekalem udála, která ho později vzdalovala od jeho vrstevníků a která ho také stále znovu zaháněla do vnitřního exilu. Z terezínské internace se žádná Sekalova kresba nedochovala a nevíme ani, zda tam nějaká vznikla. Některé kresbičky z Mauthausenu jsou bez data vzniku, mnohé jsou ale datovány rokem 1945, kdy pravděpodobně celý autenticky mauthausenský soubor vznikl. Smrtí byl v tomto lágru, považovaném za jeden nejhorších, stále obklopen. Prošel jak likvidačními mauthausenskými schody, po nichž vězni z lomu do tábora vynášeli padesátikilové kameny, byl jednou z obětí pseudovědeckých lékařských pokusů, a nakonec se díky solidární pomoci zařadil mezi ty politické vězně, které se podařilo umístit v písárně, neboť by bezpochyby další fyzický teror nepřežil.
Zde se ale denně setkával s jinou podobou hrůzy, s drastickou statistikou likvidačního tábora, když byl nucen denně psát krasopisné seznamy pedantsky registrující nově umučené vězně s pečlivými údaji o jejich jménech, číslech a hodině smrti. Na prvním místě v kresbách nepochybně stála autorova potřeba vyrovnat se s tím, čeho byl svědkem. Mužské akty vypovídají o stejné tragédii jako fotografie, které si v Mauthausenu nacisté pořizovali pro své zrůdné archivy. Význam kreseb ale dokumentárním svědectvím nekončí. Sekal se v nich zároveň pokoušel zkoumat různé výtvarné strategie, které dokumentární hodnotu posouvají do výtvarně naléhavého sdělení. Jde mu o samotnou nahou existenci, začíná v místě smrti hledat vlastní identitu. Zároveň hledá rukopis, jakým by ji vyjádřil, na miniaturní ploše střídá kresbu pastelkami, tužkou anebo tuší, jemnou vlasovou linii s linií provedenou nahrubo štětcem. Hledá svůj vlastní výraz.
Tak jako řada dalších přeživších umělců se i Sekal po návratu z koncentračního tábora obracel, se snahou o jisté zobecnění , k obsedantně se vracejícímu tématu lágru, a téma neopustil ani později. V roce 1957 vznikly dvě z jeho nejranějších plastik, Mrtvá hlava a Křičící hlava, v nichž jeho tragická zkušenost teprve našla odpovídající výraz. Dodnes patří k vrcholným dílům poválečného českého sochařství. Na konci padesátých let se potom v řadě kreseb zachycujících postavy nacistických vojáků a důstojníků snažil zbavit stále přítomné frustrace, a namaloval rovněž jeden ze svých nejlepších obrazů – Neznámého generála (1959). Brzy se ale jeho tvorba rozvinula mnohem komplexněji, dostávala stále hlubší filozofický obsah a příliš adresná snaha vykládat ji z životních osudů autora by byla nemístná. Úzkost, potřeba úkrytu, vratkost anebo výběr materiálů, které nesou stopy destrukce, však jistě mají jeden ze svých kořenů právě v jeho prvotních zkušenostech.
Snad s největší silou se do dávné minulosti vrátil v několika pozdních abstraktních asamblážích z cyklu Z čísla počet v devadesátých letech. Jejich velká vnitřní tenze spojená s přísným řádem, na jehož základě jsou uspořádány, naznačuje zcela jasně, že v nich jde o člověka skládajícího počet ze svého života, člověka, který se může lehce stát číslem, není-li svět dost lidský.
Marie Klimešová
