Moje novoroční předsevzetí: přestat pít. Prvním testem mrazivá sobotní noc. Kam vyrazit? Do Jemaforu! Ovšem s připitým kamarádem… Hned od vchodu zahlédnu svou ex, se kterou jsem si to před nedávnem zopakoval. Ale to už prý s někým byla. Za barem Růžovka: nonkonformní pětadvacátnice s vlasy narůžovo a lesklým disko topem, po pažích pokérovaná, s pár piercingy ve tváři. 
. Přicházejí k ní vyzpovídat se ze svých týdenních lásek a z toho, že je jim po včerejšku blbě, mají rýmu a tak. Barmanka neomylně vytáhne tequilu. K ní přece dostanou proužek citronu nebo pomeranče – a v ovoci jsou vitamíny!
Na programu koncert kapely, co se nemůže rozhodnout, jestli hrát hip-hop, dance, nebo rock. Jediným vytrvalým tanečníkem barmanka. Když hrozí při hardcorových riffech a šlape zelí do drum´n´bassových beatů, utíkají jí kšefty. Přidává se k ní můj kamarád. S roztomilou neobratností opilce si na parket staví dvě židle jako kozu a snaží se je překopávat. Postupně se mu to přestane dařit a motá se nebezpečně blízko pódia obloženého krabičkami hudebníků. Přiletí k němu týpek, co tu vybírá lístky. Chytí ho za ramena, třese s ním a před obličej mu strká důsledně kmitající ukazováček. Kamarád se mu směje do ksichtu. Radši ho vyhazovači vytrhnu, chytím pevně pod paží, vleču klubem na chodbu a pak domů. Mea culpa, že jsem mu navečer sám naléval slivovici, snaže se ho uchlácholit (rozvádí se s ním žena).
Konečně u kamaráda doma. Radši počkám, než za ním zaklapnou dveře, a radši ještě trochu déle, protože vyhrožoval, že se do klubu vrátí. Sám ale zpět musím, nezaplatil jsem účet. V Jemaforu se hned u vchodu potkám s ex.
„Moc ti to sluší,“ načínám konverzaci. „V tom novým sestřihu vypadáš jak Tintin.“
Usměje se. „On mi říká Bořek.“
„Takže pořád spolu?“ křečovitě se usměju.
„Za týden se stěhuju do Prahy. Budu bydlet v bytě jak klícka. To jsem vždycky chtěla,“ dodá sebeironicky.
„Jedna malá slípka v bytě jako klícka,“ pokusím se o rým.
„Dobrý na to, že jsem ho hned po tejdnu podvedla s tebou. A před tejdnem zas. Nalakovala jsem si nehty narudo, vyrazila do Bojkotu a asi jsem se jako kurva i chovala…“
„Bezva,“ vydechnu. Ex odkvačí.
„Zaplatím… A dám si ještě birella,“ řeknu Růžovce.
„Kamarád dobrý?“ zeptá se účastně.
Rozhlédnu se po zbylém osazenstvu. U druhého konce baru známý, který se mi týden co týden ozývá s nějakou nabídkou – jestli nechci skoro nové křeslo, pár let staré kolo nebo půjčit mu do příštího čtvrtka dvě kila… Ťuknu lahvoně o jeho sklenici s pivem: „Přestávám pít.“
„To je dobrý, já začínám,“ zahýká svým typickým smíchem.
„Dostávám se do varu,“ ukazuju na birella. „Už čtvrtej.“
„To asi nebude tím,“ rozchechtá se. „Já pil svýho času sedmnáct, a nic.“
Růžovka se za barem zvládá ladně vlnit do rytmu reprodukované hudby, do toho nalévat panáky, točit pivo, lámat led do sklenic, vytahovat z nakládačky hermelín, pokuřovat z kolujícího jointu – a stovky stříbrných šupinek na jejím topu září v odlesku stropních bodovek. Bohyně z mokrý čtvrti. Ta se začíná nořit do šera zapomnění alkoholem notně poznamenaných vědomí všech zúčastněných, kteří pomalu, ale jistě začínají mlít skutečná hovna.
Dopíjím poslední nealko, loučím se a jdu domů. Celá noc i procházka domů nočními ulicemi s potácejícími se lidmi je zastřízliva skvělá. A doufám, že jak na Nový rok, tak po celý rok…
Jaroslav Balvín (1981) je autorem próz, Mácha: Deníky a Lásko, teď! Žije v Litoměřicích.
