NI ZISK, NI SLÁVU ! slova Ervína Špindlera

Není odpornějšího zjevu nad ony vlastence a národovce, kteří sice také někdy věci národa neb svobody nějakou službičku prokázali, ale sotva že sami v něčem svou veřejnou činností, nebo svým působením v životě politickém nebo národním, sebe menší újmy utrpěli, ihned u národa pomoci se dovolávají, ku svým domnělým zásluhám neb obětem poukazujíce. Kdo k činnosti veřejné se odhodlal s nadějí na uznalost, vděčnost, odměnu neb odplatu, byl by lépe učinil, kdyby vůbec nebyl ani na okamžik přestal starati se pouze o své drahé „já“. Lidstvo vůbec a každý národ zvláště jsou tak vznešenými suverény, že od nikoho nepožadují služeb neb oběti. Oni sice potřebují mužů statečných, nadšených, pevně a neustupně za ušlechtilým cílem kráčejících a z neskonalé oddanosti ku svým ideálům ochotně třeba trpících a umírajících, – a nelze popřít, že bez takových apoštolů svobody a osvěty nebylo by ani pokroku v člověčenstvu, ani blaha v národech, – ale k zápasům o ideální statky člověčenstva neb národa přihlašují se bojovníci dobrovolně a ne každý má k nim dosti způsobilosti a schopnosti. K veřejnému působení třeba velikých a ryzích charakterů, mužů přírodou, povahou, společenskou výchovou a celým směrem svého smýšlení, cítění a dychtění k apoštolskému po případě i mučednickému povolání posvěcených.

Všechna osvěta, všechen pokrok, všechna svoboda byla vykoupena pouze obětmi a krví. Není jediné v pravdě veliké idey, jejíž vtělení by nebylo vyžadovalo trpitelů a mučedníků, ať již obětovali svůj život při vědecké práci ve svých pracovnách či na cestách, nebo trpěli a krváceli v boji o uznání šlapaného práva nebo kaceřované pravdy.

Tito věrní a oddaní služebníci osvěty a svobody, národů a lidstva chápou se však kulturní práce sami; oni s neukojitelnou bojovností vyhledávají zápas o ideály své z vlastního popudu; oni slouží vzdělanosti neb blahu obecnému jen proto, poněvadž je k tomu pudí neodolatelná vnitřní moc, tajemná síla šlechetného srdce a vznešeného ducha, a oni umírají pro svou věc s radostným nadšením, neboť není pro ně slastnějšího pocitu nad krásné vědomí, že domáhají se pouze toho, co jest spravedlivé, dobré, pravé neb krásné, a že trpí pro své nejhlubší přesvědčení, které se jim stalo náboženstvím.

Zcela jiným druhem lidí, nežli tito idealisté, jsou však oni páni vlastenci, kteří sice také někdy pro věc národní prstem hnou, nebo nějakou oběť přinesou, ale nikoliv bez zištných úmyslů, nýbrž s neustálými nároky na jakousi uznalosť a vděčnosť a s netajeným očekáváním, že se jim za to, co učinili, dostane buď slávy nebo zisku, vůbec odměny nějaké. Tito sobci slouží jen na oko, kvůli světu a popularitě z pouhé osobní ješitnosti věci národní a vznešeným ideám vůbec; nejsou to žádní „boží bojovníci“, nýbrž bídné duše kramářské, které po každém kroku, jejž učiní pro vlastenecké a národní zájmy s jakoukoli sebe nicotnější újmou na svém blahobytu vezdejším, hned také presentují národu velice zřetelnou upomínku, aby se jich přece ujal a škodu způsobenou jim nahradil.

Bylo by národu našemu na veliký prospěch, kdyby z chrámu jeho pořádným karabáčem vymrskáni byli všichni podobní fariseové a s nejvznešenějšími statky národa a lidstva mrzce kupčící kramáři, kteří stále jen honosí se a chvástají tím, co vše pro svůj národ již učinili, jak přenáramně v boji za svobodu trpěli a jak pro vlasť se obětovali, – aby svým časem mohli veřejnosti předložiti – zevrubný účet a likvidovati náhradu všech svých „obětí“ i s lichvářským úrokem.

Obětavost vypočítavá a spekulující není žádným vlastenectvím, nýbrž podlostí a sprostotou, z nízkého smýšlení vyplývající. Řekl jsem již a pravím opět: Lidstvo vůbec a jednotliví národové zvláště jsou nejvyššími suverény na zemi a žádný z nich neprosil se nikdy nikoho, aby té oné idei čímkoli pomáhal, sloužil nebo přispěl.

Těm však, kteří z vlastního vnitřního ponuknutí národu neb lidstvu slouží, pro své přesvědčení mnohá utrpení snášejí, ba snad pro nejdražší statky člověčenstva i v žaláři hynou nebo smrt podstupují, nenapadá ovšem ani na okamžik předkládati nějaké konto národu neb lidstvu a dovolávati se veřejné uznalosti, vděčnosti a odměny.

Jim musí být vnuknuto jakožto životní pravidlo krásné, všech sokolských přikázání nejušlechtilejší heslo Fügnerovo, vypůjčené ze vznešené mravouky Hindů:

V Roudnici pod Řípem, 20. května 1888

Ervín Špindler