Ve věku 79 let zemřela ve čtvrtek 10. října v Kanadě chartistka a spisovatelka Marie Benetková. Vydala jen jedinou útlou knihu Zlatý z nebe, protože jako všichni opravdoví beatníci žila, a teprve potom psala.
Potkala jsem ji před jedenácti lety ve vršovické kavárně, když jsem připravovala biografii o básnířce z pasťáků Vladimíře Čerepkové. Seděly jsme tenkrát u červeného vína a Marie vyprávěla: o tom, jak si s Vladimírou od jedenácti let vytvářely domov, který nikdy pořádně neměly, jak si v parcích půjčovaly od osamělých paní psy a učily je chodit po žehlících prknech, jak v obchodech kradly pribináčky a vyslýchala je policie, i jak se na schodištích praly s domovnicemi, když táhly špinavého bernardýna přes vydrhnuté schody. Byly to svobodné divoké duše: když v jinonickém parku objevily zapomenutý sníh, v kterém se odráželo únorové slunce, svlékly se a radostně se v tom sněhu vyválely. „Bylo to úplně zázračný. Pak jsem to v životě ještě několikrát zopakovala, ale nikdy už to nebylo ono,“ svěřila se mi Marie. Vyprávěla syrově a nemilosrdně, bez jakékoli sebelítosti, a já před očima najednou viděla tu vykořeněnou vinohradskou holku, která vyrůstala bez táty, s bratrem, který ji mlátil, a melancholickou matkou, která nakonec přišla o rozum.
„To tvoje neštěstí, maminko, to nechci,“ říká Mariina autobiografická hrdinka a zároveň tu nešťastnici v sobě přijímá: stejně jako její matka přece chodí s rukama v kapsách a se špičkami nohou ven…
Po smrti matky zůstala sama se svým bratrem a divokými kamarádkami: o nocích tančila a vysedávala s Vladimírou v poetické vinárně Viola a přes den jako vyučená pekařka sázela na pásy rohlíky a poslouchala ubíjející drby kolegyň, až toho jednoho dne měla dost. Za socialismu však musel každý někde pracovat anebo šel do vězení jako „příživník“, a tak se Marie dobrovolně nechala zavřít do blázince, ale „nakonec se z vděčnosti k blázinci rozhodla nezneužívat pohostinství psychiatrického oddělení a vrátila se zpátky do světa.“
Mariina kamarádka Vladimíra se mezitím stala slavnou básnířkou a Marie se jí chtěla vyrovnat a začala psát básně taky, než ji Vladimíra v jednom z opileckých záchvatů utřela: „Já jsem velký umělec, a ty seš hovno!“
A pak Marie potkala muže, který změnil její život, hudebníka Vratislava Brabence. Byl podobným solitérem jako vyučená pekařka a nádherně se s ním pilo a bdělo až do rána. Začali spolu pracovat v zámeckém parku a společně se probouzeli ve statku u Měšic, kam se na víkendové koncerty sjížděl snad celý underground: Vráťa hrál na saxofon, Charlie Soukup na kytaru a Marie k tomu zpívala… Z komuny na Zlatém kopci vytěžil Vráťa song a Marie povídku, kde popsala i každodenní jízdy do práce na koni. Ale pak je ze Zlatého kopce vyhnali, Vráťu zatkli a Marie musela svoji kobylku prodat, aby měli na Vráťova advokáta. O spravedlnost tenkrát nešlo: v procesu s kapelou the Plastic People of the Universe Vráťu odsoudili za to, že hraje údajně sprosté písničky. Když se po osmi měsících vrátil, vzali se a podepsali Chartu 77. Ve Zlatým z nebe to popsala: „A jsme zase v průseru, pomyslela si, když ho podepisovala. Třásla se jí ruka.“
Marie Benetková–Brabencová se stejně jako její muž zařadila mezi nepřátele státu. Podepisovala petice, a když zavřeli Charlieho Soukupa, napsala o téhle soudní frašce povídku Charlie. S Vráťou pásli krávy v Krušných horách, ale nakonec je nenechali dělat ani to. Byli pod čím dál větším tlakem Státní bezpečnosti, která se je snažila vyhnat z republiky v akci ASANACE. Po jedné z estébáckých „návštěv“ Marie předčasně porodila – její druhé dítě, holčičku, doktoři nezachránili a v Marii se něco zlomilo. „Od tohoto okamžiku nebude chtít v této zemi zůstat,“ píše, „teď chtěla jenom někam do ticha a do tmy, zbavit se příběhu vlastního života.“
Manželé Brabencovi odjeli z komunistického Československa do Rakouska, ale jejich revolta je hnala dál, až na druhý konec světa do hlubokých lesů a nekonečných jezer na západě Kanady. Prošli si tam tvrdým emigrantským životem, daleko od intimity dávných přátel, hospod i nočních tahů s kapelou. Marie prodávala vysavače, dělala izolátorku domů, starala se o staré a nemocné a učila jógu. Ale také tam hřebelcovala vlastní koně, plavala v křišťálových vodách a celé hodiny sledovala tření lososů, nad kterými kroužili orli bělohlaví…
Při jedné ze svých pražských návštěv mi Marie ukázala rukopis, který o sobě a životě s Vráťou v útržcích psala, už dlouhé roky. „Píšu si to jen tak pro sebe, a nevím, co s tím, asi nic,“ řekla. Ten rukopis neměl ani konec ani začátek, jen sled scén, které byly tak krásné, že by bylo škoda je nechat jen tak viset ve vzduchoprázdnu. A tak jsme sedly k čaji a vínu a řetězily je do příběhu. Svou první a nádhernou knížku už Marie nepokřtila. Z Kanady od ní přicházely zprávy čím dál zmatenější; psala o „zatmění slunce i hlavy“, o zauzlování, zmatku a neklidu. A pak se odmlčela úplně. „Jsem nějak dost rozhozená nějak nejistá co činím a tak vlastně nečiním nic. Není to úplně tak, pár dní jsem pracovala v pěstírně marihuany a už zase ne… Počasí, nekonečný liják nepřidá. A tak jsou po ránu první kolibříci, a když nekrmím do devíti, vztekle bzučej za oknem a já se hned vrhám na schůdky a zavěšuji sladký lektvar,“ napsala mi před lety v posledním mailu.
A jejím posledním přání bylo, aby rodina její popel rozprášila v Pacifiku.
Alice Horáčková
