Celý život lékařem, zdravotní sestrou v jedné nemocnici
Podle průzkumů pracuje u jednoho zaměstnavatele pět a více let čtyřicet procent lidí. Jaké to ale je být v jedné firmě celý život? V podřipské nemocnici v Roudnici nad Labem pracuje 440 zaměstnanců. Z toho více než 40 déle než 20 let. Rekordmankou v tomto ohledu je MUDr. Zdena Kejřová, která v nemocnici pracuje od roku 1965.
Dětská lékařka Zdena Kejřová, je štíhlá, velmi vitální a energická žena. Nikdo by nehádal, že tato žena oslaví v příštím roce neuvěřitelné 50 leté pracovní jubileum!
Využili jsme proto příležitosti a zavzpomínali s paní doktorkou na její pracovní začátky.
Není z lékařské rodiny, a důvodem proč vystudovala medicínu se pravděpodobně stal fakt, že se během studia na „jedenáctiletce“ dobrovolně zúčastnila pitvy, po které se jí provádějící lékař zeptal, zda by se nechtěla stát lékařkou.
V roce 1965 nastoupila tehdy 23 letá lékařka na tzv. umístěnku do svého prvního zaměstnání, tehdejšího OÚNZ Litoměřice (Okresního Ústavu Národního zdraví). V Litoměřicích také několik let bydlela. „ Když bylo dceři asi 12 roků, zpívala v pražském souboru Bambini di Praga. Časté cestování bylo velmi náročné a tak jsme se s rodinou přestěhovali do Prahy. Já jsem ještě nějaký čas dojížděla pracovat do Litoměřic, od roku 1991 jsem ale nakonec definitivně zakotvila v Roudnici nad Labem, která jednak byla součástí OÚNZ Litoměřice a navíc byla o nějakých 20 km blíže Praze, vysvětluje paní doktorka.
Upřímně, uvažovala jste někdy o změně pracovního místa?
Ne, i když to možná zní nepravděpodobně, o jiném místě jsem nikdy neuvažovala. Musím se přiznat, že pracovat v Praze mě nikdy nelákalo, stejně tak jsem nikdy nechtěla na středisko. Naopak, mě to vždycky bavilo ve špitále. Poměry v menší nemocnici mi vyhovují, je to tu takové domácí, spoustu lidí znáte.
Za 50 let se muselo vystřídat spoustu lidí nejen v nemocnici, ale také v jejím vedení. Vzpomenete si, kolik se například vystřídalo generálních ředitelů?
Myslím, že 7, jen doufám, že jsem teď na nikoho nezapomněla.
Co se ve zdravotnictví změnilo nejvíce?
Já myslím, že se změnilo úplně všechno. Za dobu mého působení ve zdravotnictví prodělaly všechny obory medicíny prudký rozvoj, pronikavě se změnily možnosti diagnostiky a léčby ve všech oborech. Medicína strašně pokročila: když já dnes mladým děvčatům vyprávím jak jsme začínali, co jsme mohli, nemohli tak si kolikrát říkám, že mi to ta děvčata ani nemůžou věřit, že to takhle bylo. Dříve třeba neexistovaly záchranky, spoustu věcí jsme si opravdu museli „odkurýrovat“ na oddělení. My jsme neznali ultrazvuk, CT, dětský neurolog byl jediný v kraji. Takže doopravdy se ta medicína dělala doslova na koleně. Faktem je, že bylo daleko víc dětí, víc novorozenců, ale to je zase tím, že dnes je spousta antibiotik. Děti, které se dřív léčily výhradně ve špitále, dnes vyléčí praktici. Dříve, když jsme chtěli dát nějaké vzácnější antibiotikum, museli jsme vyplňovat speciální formulář, který se posílal na schválení do Ústí. Péče pediatrů je dnes daleko lepší, takže když se děti dostanou do nemocnice tak už jsou to zpravidla vážnější případy.
Na kterou pracovní etapu vzpomínáte nejraději a proč?
No, tak myslím, že jsou to poslední dva roky. Tedy od nástupu nového ředitele, Mgr. Tomáše Krajníka. Je to“ mladá krev“, je vidět, že ho práce baví, má zájem. Současně máme na oddělení nového primáře, neonatologa. I když já mám krásné vzpomínky i na to jak jsem začínala!
Šla byste dnes znovu studovat medicínu a stala dnes znovu lékařkou?
No, komunikace s lidmi je někdy vážně obtížná a občas se tak dostanu do situace, kdy si říkám: holka šla bys dneska studovat tu medicínu? Medicína je těžká, opravdu těžká. Zrovna nedávno jsem říkala dceři, že jsem za první dva roky studia na medicíně byla jednou v kině. A ona mi to nevěřila. Ale člověk se fakt musel učit. Dnes někdy uvažuji, že bych ráda studovala třeba knihovnictví. Ale teď vážně, ano jsem přesvědčená, že bych se znovu stala lékařkou.
Co Vám v nemocnici nejvíce vadí?
Vadí? Spíš mě trošku mrzí, že došlo k oddělení nemocničních a praktických lékařů. To si myslím, že bylo dříve líp zařízený. Dnes je pohotovost na oddělení, ale praktici (i pediatři) tam neslouží, oni od té doby co se osamostatnili a co jsou soukromí (mluvím o Roudnici, ale myslím, že to je v 90 % špitálech) přestali sloužit a to si myslím není dobře. Kontakt s nemocnicí by měli mít. Nebo by se alespoň měli účastnit služeb na oddělení, protože pak nevědí, jaké my máme problémy.
Jak přežít 50 let ve firmě, je to dlouholetý vztah, který přináší těžká období?
Já jsem to v životě neměla vůbec jednoduché. Paradoxně práce mi vždy pomohla překonat ty nejtěžší překážky v osobním životě. Ale mě to vždycky ve špitále bavilo a taky jsem měla kliku na fajn lidi kolem sebe.
Zatím, mě ještě nikdo nenaznačil, že jsem stará a měla bych jít do důchodu, kdyby to ovšem někdo začal říkat, tak by mě to mrzelo a asi bych skončila. Zatím mě práce stále baví a myslím si, že jsem ještě něco v té medicíně platná!
Došlo také v průběhu let ke změně nejčastějších onemocnění dětí?
Ano samozřejmě, dnes jsou nejčastějšími onemocněními alergická astmata a záněty průdušek, dříve revmatologická onemocnění, záněty ledvin (následek špatně léčené angíny). Dětskou revmatickou horečku jsem neviděla tak 15 let. Je to tou dobrou léčbou. Prevence a děti jsou dobře léčeny ambulantně. Před lety jsem zažila dítě, které zemřelo na spalničky.
Stejné otázky jsme položili i paní Daně Sirové, zdravotní sestře, která svůj život s roudnickou nemocnicí pracovně spojila přesně před 33 lety, tedy hned po dokončení studia na Střední zdravotnické škole na Kladně, kde vystudovala obor dětská sestra. Osudově však už o 19 let dříve, kdy v porodnici roudnické nemocnice přišla na svět. V roce 1981 pak jak sama s úsměvem říká, byla přidělena na dětské oddělení.
Prvních 10 let strávila na dětském oddělení, po druhé mateřské v roce 1986 jí začalo vadit „píchat“ do dětí a hůře snášela dětský pláč a tak po revoluci kdy se začalo zdravotnictví trochu měnit, využila příležitosti a spolu s dalšími dětskými sestřičkami z roudnické nemocnice začala pracovat na nově vzniklém oddělení – interně. Zde pracovala paní Dana celých 20 let tedy až do konce roku 2013.
„Postupně jsem si doplňovala vzdělání, např. na kardiologii ve VFN na Karlově náměstí, nebo pomaturitní studium ARIP (Specializační vzdělávání v oboru Ošetřovatelská péče v anesteziologii, resuscitaci a intenzivní péči). Samostatným bodem byly tzv. příslužby na ARO. Od února2014 pracuji jako anesteziologická setra na ARO a to je pro mě profesně nejvíc“, rekapituluje paní Dana Sirová.
Upřímně, uvažovala jste někdy o změně pracovního místa?
Taky, protože jsem měla pocit, že musím poznat a vyzkoušet něco nového. Měla jsem tendenci podívat se, jak to jinde funguje. V rámci celoživotního vzdělávání jsem samozřejmě měla možnost poznat i jiná pracoviště. Ale došla jsem k závěru, že ty velké špitály jsou neosobní. Roudnická nemocnice je pro mě srdcová záležitost. A konec konců pracovat musíte všude, a šéfy musíte respektovat také všude.
Máte recept jak vydržet manželství s nemocnicí?
Za prvé si myslím, že jsem to pracovně měla pestré, třeba právě i díky zmiňovaným příslužbám na ARO, jednak se vždy trochu měnila struktura zařízení, např. v roce 2005 se stala záchranka státní a tady v nemocnici musela fungovat pohotovost a tam nás sestry s ARIPem využily. Jezdila jsem na pohotovost do Lovosic… Za druhé ta práce vás prostě musí bavit! Navíc já jsem vždycky měla opravdu štěstí na dobrý kolektiv.
Za 33 let se muselo vystřídat spoustu lidí nejen v nemocnici, ale také v jejím vedení. Vzpomenete si, kolik se například vystřídalo generálních ředitelů?
Jestli dobře počítám 6, ale stejně také 6 primářů na interně.
Šla byste dnes znovu studovat zdravotní školu?
Asi jo. Já myslím, že už od mala jsem věděla, že zdravotní škola mi umožní se dobře postarat nejen o pacienty, ale také o rodinu a to se myslím v mých prioritách nezměnilo.
Na kterou pracovní etapu vzpomínáte nejraději a proč?
No asi na období strávené na interně. Hrozně ráda na to období vzpomínám, mám z této doby i nejvíce zážitků. Možná se budu opakovat, ale velkou roli v tom sehrál pracovní kolektiv.
Co Vám v nemocnici nejvíce vadí?
Lidi, kteří hledají jen chyby. Když to vztáhnu na pacienty, moje zkušenost je, že čím horší jsou sociální podmínky pacienta, tím častěji hledá chyby. Obráceně to už bohužel nefunguje.
Zajímavostí je, že Vaše starší sestra, je také zdravotní sestrou a do svého prvního zaměstnání (roudnické nemocnice) nastoupila jen o rok později než Vy.
Ano moje sestra Zdena Jirásková, pracuje v nemocnici od roku 1982, původně jako radiologický asistent na rentgenu, posledních zhruba 14 let jako vedoucí laborantka. Ona studovala nejdříve gymnázium, až po té nástavbu na RTG laboranta proto ten časový rozdíl. Nicméně se domnívám, že důvodem jejího nástupu do roudnické nemocnice jsem nebyla já, ale možná její hospitalizace ve zdejší nemocnici někdy v osmé třídě kdy zde byla operována se slepým střevem. Navíc kromě toho, jsme se tu obě narodily, ležel tu dědeček i babička, takže nemocnici jsme důkladně znaly. Začít pracovat ve zdejší nemocnici bylo vlastně logickým krokem.
Své nemocnici přeji do dalších let mnoho úspěchů, moudré vedení, přiměřené finanční zajištění, vzdělaný a schopný zdravotnický personál stavící na první místa zájem pacienta.
O Podřipské nemocnici
V březnu uplynulo dvanáct let od založení Podřipské nemocnice s poliklinikou Roudnice nad Labem, s.r.o. Společnost nejprve provozovala roudnickou nemocnici jako nájemce, před čtyřmi lety ji od města odkoupila a přispěla tak k jejímu vyvedení z ekonomické ztráty do ziskového stavu.
Za dvanáct let byly realizovány investice do obnovy zařízení v řádech desítek milionů korun z vlastních zdrojů nemocnice, zejména do zřízení nových a moderních opera
ních sálů. Byla provedena optimalizace stavu pracovníků, nemocnice prošla certifikaci podle ISO 9001, ISO 14001 a ISO 18001, došlo k rozšíření poskytované péče, jejíž objem neustále narůstá, a z nemocnice se stalo prosperující zdravotnické zařízení. www.pnsp.cz
