Mýtickou osobu jménem Praotec Čech zná určitě každý. Vždyť podle něho se jmenuje naše země. Příběh o jeho příchodu máme ještě v živé paměti ze školních lavic. První zmínka o této postavě našich dávných dějin se objevuje v latinsky psané Kosmově kronice z první poloviny 12. století. Zde se však nejmenuje Čech, ale Boemus. Podle starořímského historika Tituse Livia byl Boemus synovcem keltského krále Ambigata Sigovese, která se vydal v šestém století před naším letopočtem na cestu do Hercynského lesa. Další zmínku najdeme v Dalimilově kronice psané rovněž latinsky. Zde se objevuje jméno Tschech. Náš nejméně zdatný kronikář Václav Hájek z Libočan ve své kronice již mluví o Praotci Čechovi a doplňuje i přesné datum jeho příchodu na rok 644 našeho letopočtu. Románové podání legendy ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska se spíše řídí propagandisticko nacionalistickými cíli než snahou o zachycení historické skutečnosti.
Výše uvedení kronikáři se rovněž neshodují v důvodech, proč se tato osoba vůbec vydala na tuto cestu do neznáma. První dva za příčinu odchodu uvádějí spáchání jakési vraždy. Místo odkud náš praotec vyšel je označováno jako země Charvátská a musela se nacházet někde severovýchodním směrem.
Další nejasností je lokace místa příchodu. Kosmas mluví o místě „myslím někde kolem Řípu (Rip) mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou (Ogram et Wlitauam) „. Zajímavé je, že nezmiňuje Labe, která je místu nejblíže a je rovněž řekou největší. Dalimil už mluví o výstupu na horu Říp (v německém originále Reifin). Původ slova Říp ovšem vychází ze starogermánského výrazu rip – znamenajícího hora, vyvýšenina. Tedy termín Rip mohl označovat jakýkoliv kopec.
Pokud tedy přijmeme teorii o slovanském původu Praotce Čecha přicházejícího k nám z Charvátské země nabízí se jediné místo odkud mohl vyjít a to z oblasti Srbské Lužice ležící v jihovýchodní části dnešního Německa. V dávných dobách byla hornatá krajina prostupná především podél řek. Čech se svým kmenem tedy musel do Země zaslíbené projít labským údolím. Prvním místem, kde tedy mohl spatřit onu krásu země oplývající strdím, mlékem a medem není Roudnicko, ale je to rozevření krajiny v místě České brány (Porta Bohemica). Pokud se Praotec chtěl po kráse krajiny ještě lépe rozhlédnout vystoupil na nejbližší rip, tedy Lovoš. Nikdo přeci nemůže pochybovat o tom, že pohled do krajiny z vrcholu Lovoše je nejkrásnější.
Dosud nikde na našem území není uctěna památka tohoto mýtického zakladatele naší země Boemuse – Čecha ani sochou, ani v názvosloví. Zabývejme se myšlenkou, zda by nebylo důstojné vztyčit sochu našeho Praotce a to na místě jeho nejpravděpodobnějšího spočinutí, tedy na ripu Lovoši. Snad by to pomohlo slovy A. Jiráska aby pak tento lid zde spokojeně žil, všude panoval řád, kázeň a poctivost.
Tomáš Rotbauer
