Ulriku von Levetzow většina lidí zná jen jakopůvabnou loutku, která vzbudila horoucílásku v o pětapadesát let starším Goethovi.Málokdo už ví, že se brzy po poslednímsetkání s velkým básníkem i s rodinoupřestěhovala do Českého středohoří a na třebívlickém zámku prožila dlouhý a naplněný život.
Byla tu šťastná. Vášnivě holdovala jízdě na koni krajinou mezi Milešovkou, Košťálovem, Skalkou a Oltáříkem. Ta vášeň jí vydržela až do pozdního věku, svých vyjížděk se vzdala až v devadesáti letech. Není divu, ta krajina je kouzelná a nemá na světě obdoby.
Putování za Ulrikou začneme v malebném městečku Třebenice, hlavním městě českého granátu. Dá rozum, že začneme ve zdejším odsvěceném evangelickém kostele, který slouží jako Muzeum českého granátu. V presbytáři navíc natrefíte na pozoruhodnou výstavu rekonstrukcí původních podob hradů Českého středohoří. Až necháme děti prohrabat venkovní pískoviště, ve kterém se tu a tam najde skutečný český granát, sejdeme k náměstí. Cestou se zastavíme v novém informačním středisku, kde nám poví, co ještě nevíme, a vybaví nás užitečnými tiskovinami. Na výlet se má člověk posilnit a neznám lepší tip, než zajít do malebného domku, který jakoby sem spadl odněkud z Toskánska nebo Provence – do třebenické Čokolatérie. Cokoli si tu dáte, je skvělé, vážně, já to za vás ochutnávám už několik let. Na další cestě nás bude provázet červená značka, tak se jí držme už z náměstí. Povede nás do vrchu – co byste taky v téhle krajině čekali jiného, že. Odměna je ale jedinečná. Ruiny poněkud tajemného hradu Košťálov na stejnojmenném kopci jsou vidět po celou cestu a navozují velmi romantické pocity. On si je taky pilně črtal do skicáře třeba Mácha, později je fotil Sudek, maloval Filla…
Z Košťálova přes Skalku na Oltářík
O hradu se toho moc neví, jisté je jen to, že se zříceninou začal stávat už v 16. století. Odbočka z červené nás vyvede až mezi starobylé zdi a nabídne nám cosi, co nelze zaplatit penězi a nezapomenete na to, co živi budete. Od hradu je totiž jeden z vůbec nejkrásnějších výhledů na České středohoří. Nemá smysl nic psát, to prostě musíte vidět. Z Košťálova úlevně sestupujeme kolem Holého vrchu do Sutomi a dál, až do Vlastislavi. Tady nás čeká další klenot kulturní krajiny. Hrad a zámek Skalka. Přiznám se, že pro tohle místo mám absolutní slabost. Kamenná válcovitá hláska, od které je vidět Košťálov i Házmburk, je důstojná a vrcholně romantická a přiléhající barokní zámek zase nabízí expozici historie obce Vlastislav stálou expozici včelařství. Nadto se v letošním roce můžeme těšit na výstavu obrazů a fotografií milovníků Českého středohoří. Logickým následkem sestupu je výstup. Červená se začne šplhat po svahu Plešivce. Projdeme Děkovkou a nějakých pět set metrů nad ní dáme sbohem červené a přesedláme na modrou, která nás brzy vyvede k odbočce na Oltářík, jinak též zvaný Hrádek. Nepodlehneme únavě a na kopec vyšplháme, neboť nás tu velmi trpělivě očekává další zřícenina hradu, který si před polovinou 15. století vybudoval Jakoubek z Vřesovic, husitský hrdlořez a dobyvatel. Od ruin hradních zdí je pohled o nic méně mámivý, než z Košťálova, který ostatně vidíme lehce svrchu, jsouce o dobrých 80 výškových metrů nad ním. Modrá pak ještě kousíček stoupá, aby se zlomila v pase a klesala až do cíle naší cesty.
Granáty v Žejdlíku a Ulričina prádelna
Kolem Blešenského vrchu s dalšími pozůstatky hradu (nenapravitelní dobyvatelé kót si dopřejí značenou odbočku i tam) a přes vesničku Dřemčice sejdeme až ke korytu potoka Žejdlík. A teď jeden tajný tip – půjdete-li kousek proti proudu potoka možná narazíte na místo, kde se dají dodnes celkem snadno rýžovat české granáty. Tedy – nezbohatneme, ale jedna dvě zkamenělé kapky holubičí krve jsou přece krásným suvenýrem z výletu. Potok nás pak, spolu s modrou, dovedou až do Třebívlic. Náhle se nalevo zaleskne hladina zámeckého rybníka a kdo je obdařen fantazií, dost možná zahlédne na břehu postávat paní baronku na její pravidelné procházce. Je to jen přelud, ale krásný. V zámku je už téměř sto let škola, ale v bývalé prádelně je zřízena malá expozice památek na Ulriku – takže ji rozhodně propátráme. Naše putování skončí na třebívlickém hřbitově u dvou symetricky umístěných klasicistních hrobek rodiny Levetzow a Klebelsberg. Leží tu s jedinou výjimkou všichni Ulričini milí a nakonec i ona sama. Tak, a je konec. Nebo ne? Inu, pár set metrů dál, u hlavní silnice nás čeká třebívlické vinařství s příjemnou restaurací, prodejnou zdejších vín a báječnou exkurzí po provozu vinařství. Čokoládou jsme začali, vínem končíme – život je krásný! (Abych nezapomněl – ušli jsme zhruba 15 km stylem nahoru dolů.)
Autor textu: Rostislav Křivánek
