V Hlavě-recenze- Vždy, když animátorské studio Pixar vydá svůj další animovaný film, stane se okamžitě hitem. Vždyť si vzpomeňte na Příběhy Hraček, Úžasňákovi nebo Hledá se Nemo. Děti i dospělí tyto animáky milují a tak není pochyb, že nový snímek V Hlavě si mnoho skeptiků nenašel. Jak už název napovídá, snímek se především odehrává v hlavě jedenáctileté Riley, která prožívá složité období. Ze své domoviny v Minnesotě se musí s rodiči přestěhovat do velkoměsta San Francisca. To zamotá hlavy Radosti, Smutku, Vzteku, Nechuti a Strachu, kteří si svoji práci v centru Rileyina mozku doposud užívali.
Jenže nyní čelí úplně novému problému. Riley ztratila přátele, rodiče na ni mají méně času a všechny koníčky, včetně hokeje, musí jít stranou. Abych zhodnotil příběh, tak se napovrch jedná o obyčejný „buddy“ snímek, kde dvě rozdílné stvoření musí k sobě nalézt cestu. Jenže pro starší se z toho stává až taková psychologická prohlídka dětským mozkem. Všechny mechanizmy a místnosti, které sev Rileyině hlavě postupně prezentují, dokonale mapují dítě v pubertě. Neuvěřitelně se v ní pere pocit smutku a stesku se vztekem a popírání své vlatní proměny.
Od imaginárního kamaráda, který se v hlavě neustále potuluje, přes demolici jednotlivých ostrovů blbnutí, přátelství, rodiny se tento cizí a zároveň velmi známý svět jak děti, tak dospělí určitě zamilují a díky sympatickým postavám jim ještě dlouho v hlavách zůstanou. 
Bohužel film má mnoho mínusů. Vypíchnu dva nejzásdnější: Příběh a některé pasáže podle mě devítileté dítě nemůže nikdy pochopit. Tvůrci se tak zamořili do hlavy Riley, že zapomněli na hlavičky dětského diváka. Film je až moc komplikovaný. Musím se sám přiznat, že při závěrečných titulkách se postavičky v mé vlastní hlavě asi praly, protože mě z toho filmu bolela. Je to přespříliš nad rámec obyčejného animovaného filmu pro děti. A také mi tam chyběly nějaké vtipné momenty. Ano, byla tam scéna při večeři, kdy se na jeden okamžik divák dostane do hlav i rodičům a tak vzniká jedna vtipná scénka, kdy se maminka snaží upozornit na problém tatínka, který ale nevnímá. Jediné co tam zůstalo vtipné, byli odkazy na jiné popkulturní záležitosti( hlídači u Podvědomí. Kanaďan hezounek) a občasné upadnutí, rozplácnutí, či jiné eskapády Strachu. což mi u stominutovém filmu od Pixaru přišlo až moc chudé.
Ve výsledku se mi tato sentimentální jízda, která je tak trochu na palici, celkem líbila. Je vidět, že tvůrci si otevírají zadní vrátka pro případné pokračování, kde bych klidně uvítal nové, pubertální postavy jako Závist, Hrdost a další. Dále bych uvítal větší interakici i s jinými hlavami, jako to posloužilo v samém závěru filmu. Udělat z toho větší jízdu a místo bloudění v hlavě, bychom se mohli soustředit na obyčejné problémy sedmnáctileté puberťačky, kde by bylo větší místo pro humor. Určitě jsem ale zvědavý na pokračování, protože nápad je určitě originální, jen si tím asi tvůrci v prvním díle nebyli tolik jistí.
