Max Dvořák se narodil 24. června 1874 na roudnickém lobkowiczkém zámku jako syn tehdejšího uznávaného archivního rady a knihovníka Maxmiliána Dvořáka. Vliv zámeckého prostředí v něm od dob raného dětství vzbuzoval zájem o pokračování v povolání archiváře, které se v rodině původně selského rodu dědilo již v druhém pokolení. Prostředí zámecké knihovny, archivu, sbírek a obrazárny se odrazilo v jeho prvotních dílech.
V Roudnici započal svojí školní docházku na obecné škole a pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu. V období středoškolských studií se zabýval podrobnějším studiem zámeckého archivu. K tomuto účelu měl v archivních prostorách zbudovanou malou studovnu. Současně začal se skládáním veršů a stal se redaktorem studentského časopisu. Po absolutoriu v roce 1892 studoval čtyři semestry na filosofické fakultě české pražské univerzity, kde byl žákem Jaroslava Golla. Zanedlouho přestoupil na studia do Vídeňského Ústavu pro rakouský dějezpyt, kde pokračoval v přípravách na povolání archiváře. Zde došlo k jeho kompletnímu příklonu k dějinám umění. Do tohoto oboru si přinesl velké množství vědomostí historika, společně s duševní jemností a literárními ambicemi.
Dvořákovy schopnosti nezůstaly nepovšimnuty a v roce 1897 se stal asistentem profesora dějin umění Wickhoffa. Roku 1902 se již ucházel o místo profesora na pražské univerzitě, bohužel nebyl přijat. Nepříznivá situace se opakovala také na univerzitě ve švýcarském Freibergu, kde nebyl přijat do zaměstnání s odůvodněním, že je Čech. V roce 1909 se stal po smrti prof. Wickhoffa jeho nástupcem a zároveň reprezentantem vídeňské univerzity na světové vědecké úrovni.
Jeho díla byla průkopnická zejména v oblasti nového stanoviska, které vyjádřil těmito slovy: ,,Umění není pouze luštěním a rozvojem formálních problémů. Je zároveň a v prvé řadě výrazem idejí ovládajících lidstvo a dějiny umění jsou pak částí všeobecných dějin duchových…“ Tyto náhledy jsou dodnes živé a podnětné, což lze doložit i prvním větším dílem v němž nově pojednal díla iluminátorů Jana ze Středy, kancléře Karla IV. a později i biskupa olomouckého. Ve svém stěžejním díle z pozdější doby věnovaném idealismu a naturalismu gotického sochařství a malířství zachází již do filosofie umění. Dvořák právě na středověkém umění dokázal, že umělecké dílo je především projevem a nositelem duševního obsahu doby.
Dvořák byl rovněž pedagogem vzácných kvalit, kromě jedinečného způsobu přednesu a výkladu dával studentům v tehdejší době jako jeden z mála i možnost vlastní samostatné práce. Absoloventi s ním po ukončení univerzity nadále zůstávali ve spojení a často se stali přáteli na celý život.
Stinnou stránku v životě Maxe Dvořáka představoval špatný zdravotní stav. V dobách svého mládí prodělal plicní chorobu a v pozdější době byl sužován také ledvinovým onemocněním. Počátkem roku 1921 se jeho podlomené zdraví zkomplikovalo, poté co se zhroutil přímo během své přednášky.Po několika dnech odejel ke svému žákovi a příteli dr. Belasimu do Hrušovan nad Jevišovkou, aby se tam zotavil na Emině zámečku, umístěném v klidném prostředí zámeckého parku a rozsáhlé obory. O dva měsíce později, 8. února, upadl do bezvědomí a v důsledku mozkové mrtvice pak ještě týž den zemřel.
Světový význam badatelské práce Maxe Dvořáka coby zakladatele duchovědného pojetí dějin umění spočívá i v jeho zařazení mezi šestnáct nejvýznamnějších uměleckých historiků, vydané v antologii umělecko – historické literatury 20. století.
Ilona Trefná
Podřipské muzeum
