Je tomu právě 49 let ode dne kdy se polil hořlavinou a následně zapálil student historie a politické ekonomie Jan Palach. Následkům popálenin následně za tři dny podlehl v nemocnici. Nejpravděpodobnější příčinou byl protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti, po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.
Od ledna 1969 uplynulo více než několik desetiletí, přesto čin Jana Palacha stále vybízí k zamyšlení o základních otázkách lidského života.
„Palachův čin je neuchopitelný, nestandardní. Vymyká se běžnému etickému hodnocení. Vzbuzuje velké emoce, vyvolává řadu otázek, polemik a často i protichůdných hodnocení. Je odsuzován i glorifikován.“ Jiří Šrajer (2009)
Když Jindřich Chalupecký v únoru 1969 popisoval společenskou reakci na Palachův čin, konstatoval, že „vnitřní i vnější účast lidu je nesmírná. Vyjadřuje se však mlčením.“ Lidé zůstali před Palachovým činem nábožně stát, drželi tryznu za studenta, který se „za ně“ obětoval, ale na jeho výzvu nereagovali nebo jen reagovat neuměli. Obdobně to může platit i dnes. Budeme-li se zabývat jen onou patetickou vzpomínkou na smrt studenta, nemůže být o formulování nějakého „poselství Jana Palacha“ vůbec řeč.
„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí,“ odpověděl Jan Palach před svou smrtí na otázku, proč.
Po jeho sebevraždě následovalo několik dalších živých pochodní – Evžen Plocek, Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová a Michal Lefčík.
„Živé pochodně“ vzplály i po tak zvaném převratu coby odkaz činu Jana Palacha. Hořely například v Praze, Hlučíně, na Zlínsku nebo v Ostravě… Byli nespokojeni s režimem, se stavem dnešní společnosti, což podrobně rozebrali ve svých dopisech, kde čin zdůvodňovali.
Naštěstí je jiná doba a i když jsme nespokojeni s mnohým, nemusíme přinášet tak silné oběti, stačilo by jenom někdy obětovat svoje pohodlí, nebýt lhostejný a osobně demonstrovat svůj názor, případně odpor.
